Dnes je zvláštní, posmutnělý den dokonce i pro tiskového mluvčího Hradu. Je to totiž přesně osmdesát let, co se sklo výloh tříštilo na krystaly organizovaného hněvu německého národa, hořely modlitební řemínky a spolu s nimi také svatá slova ručně psaná do Svitků. Nebylo to poprvé. Ale – a to je docela znepokojující – bylo to poměrně nedávno. Dnes je totiž výročí prvního říšského pogromu. Pečlivě připraveného testu, kolik toho lidský žaludek unese. A nejen žaludek, ale i obyčejný selský rozum.

Čacký hradní Jura by ale neměl zase tak hořce plakat. Není mu co vyčíst. Nikdo prostě nedokáže víc, než kam dosáhne. Vždyť dělá, co se dá, ale doba je holt jiná! Zatracená globalizace (a Szorosz)!!  Ostatně těm tehdejším podržtaškům ideologie deroucí se k moci se „organizovaný hněv“ organizoval daleko snadněji než jemu dnes.

Pravda, viníka (a původce) svých vlastních, kolikrát i nezaviněných průšvihů hledáme už od té doby, co biblický Hiob odložil pisátko. Navíc migranti tehdy nebyli zdaleka tak aktivní, každej po válce, prohibici a probíhající krizi zůstával raději doma, cestovalo se leda tak za moře, do Nového jorku zaslíbeného. A chudáci cikání, ti byli tenkrát bráni jako kočující etnikum, vydíratelné a „pošupem postrkovatelné“. To se pak „hněv“ poměrně snadno směřoval na jediného „viníka“, který byl jaksi po ruce. Narodilo se nové slovo, jakási tehdejší „kavárna“. Žido-bolševik. To chvilku fungovalo. Jako strašák. Jakási tehdejší Istanbulská smlouva. Jenomže, jak dostat na svou stranu i národně socialistické bolševiky? Zrušením pomlčky a předstíranou péčí i o jeho – přinejmenším rasové – blaho. K tomu ještě ty naše (pardon velkoněmecké) židokřesťanské hodnoty! Mám na mysli latentní antijudaismus, který je základem křesťanského pohledu na svět. Protože pro nepoučené sektářské křesťanství je antijudaismus zcela legitimní součástí jejich klubu. Židi nepotřebují spasení, a tím nám kazí obchod se Spásou.

To se to tehdy poštívalo daleko snadněji, protože po ruce byla tou dobou jen jediná skupina bytostí, která překážela všem – měšťákovi, zamindrákovanému, zklamanému i tzv. „věřícímu“.

Tiskový mluvčí se snaží seč může, a přesto si dnes večer zavzdychá. Jeho slovník se onomu dobovému velice blíží. I jeho tvíty a posty jsou plné neologismů, ze kterých stříká hnus a zoufalá nenávist. Ten Ovčák (neměl Hitler taky ovčáka?) žije příšerně smutný život. Obklopen prskajícími, zuřícími a nenávistnými novináři, drobeček po drobečku mapuje osudy škemralů o dotace a paumělců a obírá chuchvalce pavučin, které na falafelové koule soudruha Putina zákeřně nanesly ve svém hrnci zloby nejrůznější kavárny.

Zvláštní slovník a zvláštní řemeslo. O to zvláštnější, že prý Jiřík, který očividně rozumí řeči (štvaného) zvířete, tuhle nedávno (ale asi jen účelově) konvertoval k těm, kteří mají na své životní cestě  pokrytecky nabílený patník, jakýsi klíčový milník, to slovo o slovu. „Na počátku bylo slovo…“ Zvláštní, jak jediná klubová průkazka dokáže jejího držitele obratem usvědčit ze lži…

Chtít po mluvčáčkovi, aby si přečetl Pirkej avot, by ode mne bylo sobecké. Vždyť pořád hledá ještě ten „vlevo dole“. Ale ta hláška : Celý život jsem sedával u nohou učenců, a dokonale jsem pochopil, jak důležité je mlčení“ by mu možná mohla být ku prospěchu.

Ono totiž slovo opravdu stojí na počátku. Pokroku, krásy i pogromů. Přijde na to, jakou obsahuje pohnutku. Klasické: „umím mít rád“, biblické: „Tady mě máš, Sladký požehnaný“, anebo jen snahu vyrobit jakýsi teologický Logos – budoucího popraveného boha.  Vždycky stojí na počátku a v tom je skutečně božské a stvořitelské. Podle tradice je totiž prvním „fyzickým“ oděvem pohnutky (tím druhým je potom čin). Protože soudný člověk může a také i dokáže soudit a posoudit teprve „oblečenou“ pohnutku.

I střepy zla se rozdmýchávají slovem.  A proto dnešní večer roní hořkou slzu i ten Ovčák. Samozřejmě jeho pohnutka, kterou už do slov neoblékne, je trošičku jiná, než vzpomínka na tupost ideologií. S takovou láskou a očividným požitkem vypouští slova, davy je po něm opakují možná i proto, aby si vytěsnily svoje vlastní (třeba i nezaviněné) problémy, a pogrom pořád nikde. Dokonce mu občas pod jím „po vodě pouštěný chléb“ poměrně vysoké procento ještě nekontaminovaných ovcí napíše : „Jsi debil“. Ti všichni jsou zdrojem jeho slzy. A na druhou stranu světýlkem a zárukou.  Přinejmenším toho, že skutečné následování Vznešeného v sobě nese naplnění pohnutky udělat svět lepším. Přesně podle slova onoho Slova. Ne rochnit si ve střepech, které moje slovo vyvolalo. Ale jak praví slovo přísloví: „Jaký šel, takovou potkal“.  Líný myslet – zjednodušovatele. Líný jednat – mluvku. A hledající – cíl. Tož si vyberme, pojďme a potkávejme.

ps. Všechny citáty kromě biblikých poctivě převzaty z fcb.