Je po pesachu. Možná se nám podařilo prožít krásné a tradiční sedery. Možná jsme se u toho dokonce vydali i na cestu vyjití z osobního Micrajimu (z toho čehosi, co nás svírá). Rozhodně není splněno, ani odškrtnuto. Jsme (stále) na cestě. Symbolicky k Orébu, prakticky na cestě životem a dneškem plným chamecdig nakvašenosti.

Ačkoli biblická „omerová micva“ učí pouze o tom, že od prvního snopku (omeru) vlastní svobodné úrody je vhodné odpočítat plnohodnotných padesát dní a potom se znovu ukázat před tváří Panovníka, tradice celou tuto cestu krásně ozdobila.

Nejen jako kraslici, ale i hlubšími obsahy. Až do připomínky Dárku nauky (matan tora) během Šavuot – v křesťanském prostředí tzv. svatoduší – bychom mohli nezahálet a nemuseli bychom pouze počítat dny omeru. A už rozhodně ne proto, abychom si znovu cosi „splnili“. Je to prý i šance oškrábat ze sebe strusku duchovní okoralosti a poměřit si, jak moc milujeme. Koho?  Sebe, druhé, Vznešeného i svobodu. Každý z těch 49 dní jiným pohledem, jiným úhlem a s jinou šancí sáhnout si na své limity. (Ne nadarmo denně třikrát tuto prosbu – Pane, otevři moje limity, abych mohl hlásat, jaká je to nádhera – vyslovujeme na začátku Amidy.)

Ale nač mluvit o samozřejmostech?  Rád bych se dnes na počítání omeru podíval malinko jinak. Přemýšleli jste, proč takové „nástrahy“ ohledně omeru? Víme, že kdo nepožehná Baruch během noční části patřičného dne, nemůže potom ráno, kdy ještě nahonem dohání svoje počítací „povinnosti“, už to oslovení vyslovit. A přenese je přes limity svých rtů teprve zase až následujícího večera. Nešťastník, který propásne počítání dokonce celý jeden den, sice  počítá dál až do šavuot (pokud to s vesmírem myslí poctivě), ale už bez onoho mazlivého „Baruch“.

Na první pohled přísné a překomplikované. Ale halacha (a nejen pro žehnání během omeru) stanoví docela zajímavé pravidlo. Hodně zjednodušeně řečeno – tvůj život je příležitost. Využiješ-li ji, není to tvoje zásluha, ale náprava světa.

Proto tak. Odpočítat plných 50 dní, je logicky „celých“ padesát. A den začíná večer. Neboť „byl večer a bylo jitro“, a tomu říkáme „den“, tedy jeho noční i denní část. Ráno už to není plný den. Ale co s tím oslovení Vznešeného slovy „Zdroji veškerého požehnání – Baruch“?  A tím pádem i s halachickými peripetiemi?  Nic jednoduššího, než že příležitost se dá využít, anebo promeškat. Úplně stejně jako příhodný vlak.

Vypadá to skoro, jako bychom měli naprostou svobodu v tom, co podnikneme, a že vlastně o nic nefrčí.  Otázka začně vypadat o něco závažnější, zůstaneme-li u obrazu „příležitosti“, ale doplníme ho jedním „co když“.  Co když máš ale příležitost udělat něco dobrého, a neuděláš to? A teprve tam se rodí selhnání neboli „evejra“. Rádo se také říkávalo hřích. Dobrovolně pustit šanci udělat něco správně, je vlastně provinění. To snad uzná každý. Pak už je jen na něm, jestli to jenom uzná, anebo taky vykoná. Ono totiž nejde o “počítání”, ale o práci na sobě.

Druhé tajemství jidiškajt, které se krásně při počítání omeru (a nejen tam) také nádherně projevuje, jsou závěřečné pasáže omerové liturgie: „A pokud jsem dneska poctivě spočítal to, co neustále porušuji v té a té sefiře (aspektu mého pohledu na svět), dej, kéž se mi podaří se od toho očistit a zbavit se toho, mimo jiné i proto aby se tím očistily*nešamot celého světa a vesmírem se rozlil příval požehnání.“

Je to jednak samostatné zaslíbení (pravda možná jen vykonstruované autory liturgie, ale záleží na tom?), které nás učí: Pokud se krapánek očistíš ty, človíčku, očistí se a pročistí celý *olam. Špína zdaleka není jen okolo tebe. Víš o tom?

A jednak i  dokonalá svorka k onomu halachickému zašeptání slůvka Baruch v pravou chvíli. Docvakne-li mi, že očištění vesmírů (tikun ha-olam) záleží na mé vlastní čistotě a na čistotě mého pohledu na okolí, je docela pravděpodobné, že dostanu chuť vyslovit Baruch ve správnou chvíli. Jako radost z příležitosti mít rád. Sebe, druhé, Vznešeného i svobodu, která má hodnotu teprve tehdy, je-li to svoboda v pochopení a lásce k lásce.