Nic se nejí tak horké… Ani antisemitismus ne.  Jen je zapotřebí dát bacha, aby se právě ten  antisemitismus náhodou nestal tématem příliš nažhaveným…

Čas melounů a okurek. Dokonce i ve všech světových redakcích. Toulám se od Krnova přes Holešov, Lomnici a Jemnici až na Šumavu, když v tom se mi donese zpráva o poničení ctěného (a neuvěřitelně krásného!!) hřbitova v Osoblaze – Hotzenplotz. Trochu se mi srdce zastavilo. Tamní funerální plastika je v rámci republiky naprosto jedinečná.  Zprávičku přinesly zahraniční servery, jeden z nich se evidováním projevů antisemitismu dokonce živí. Vzápětí se rozdrnčel i fejsbůk. Přátelé informují, děsí se stejně jako já a stejně jako já, se také diví. Jenže je víkend, a tak MÚ v Osoblaze víkenduje.

Po dohledání serverů, koukám na ty fotky vandalského poničení, a zjišťuju, že si pár dětí snad křídou nebo hrudkou čmáralo na macejvy pitomosti. A jeden kokot se podepsal. Takhle vandalismus rozhodně nevypadá. A antisemitismus taky ne. Ty ptákoviny mohly ty děti nebo dospělé děti čmárat docela klidně na stěnu tamních garáží anebo kostela (kdyby ten kostel nezbourali komunisti dosidlující Osoblažsko po válce).  Nehádejme se o slovíčka. Pravda že čmárance zdálky připomínající neodborně naskicovaného pinďoura na žádný hřbitov nepatří, ale podíváme-li se na samotný vzkaz, nějakého Dukyho sere Luky. A oba se navzájem domnívají, že jsou čuráci. A možná tam dokonce byli spolu (podle rukopisu č. dva).

Při pohledu na demografickou skladbu Osoblahy a taky na tahy „vypsané“ ruky je mnohým také hned jasněji. Toto  není žádný projev antisemitismu. A opět se dopracováváme k jedné prastaré semitské moudrosti, že totiž „Pravda je uprostřed a moudrost pochází z vidění“.

Portál  soustřeďující se na projevy antisemitismu  po vší naší Kuličce taky nesoudím. Jen mi to maličko připadá onu kauzu, když se před lety  během stavebních prací ve Vladislavské v Praze našla bývalá „židovská zahrada“. Jaký polach to v Brooklynu vyvolalo”” A sotvaže „vidění“ skutečnosti, že se totiž nejedná o onen slavný staropražský Maharalův hřbitov, přineslo patřičnou „moudrost“ , humbuk se zklidnil natolik, až z toho rebbe Sidon možná dodnes nemá dobré spaní. Protože s humbukem utichly a vytratily se i všechny velkolepé sliby o konzervaci a sanaci onoho pohřebiště. To si pak jeden v zasedačce s developery připadá fakt jako blbec.

Chvála Pánu navzdory okukrám a melounům na vějičku vandalismu nesedl žádný novinář tuzemský,  a tak je celkem ticho po pěšině i ohledně Osoblahy. Je to přeci jen místo klidu a čekání na vzkříšení a já bych jí to ticho, jako všem dalším „zahrádkám“ po vší naší Kouli , ze srdce přál.

Že dokonce  i déšť  anebo sucho nevčas bývá pro někoho projevem antisemitismu, je mimo jiné i obsahem řady židovských anekdot. A že mizivé procento “potrhlých” se protižidovskými postoji skutečně z nejrůznějších důvodů ukájí, to je taky pravda. Je však vždycky ještě zapotřebí maličko rozlišovat. Mezi antisemitismem, antijudaismem, puberťáctvím a hloupostí. Rozhodující je pohnutka.

Co je daleko horší, mnohem a mnohem surovější?  Neúcta  k mrtvým (nejen židovským) obecně. Rozkrádání poničených židovských krchovů po válce a dlouho dlouho po válce. Jejich prodej nastojato s tichým souhlasem židovských obcí, které se ocitly totálně bez prostředků na údržbu a taky prostředků k argumentaci vůči nomenklaturním úřadům, to, že zfetovaní „hormonálové“ se projdou po komunálním hřbitově a ze „srandy“ zporážejí celou řadu náhrobníků katolickejch nebožtíků i to, že se na Hané jen kvůli prachům (slíbeným a nedodaným) nadále nosí pomeje prasatům po židovských štajnech.  Anebo docela obyčejná krádež kytek anebo dušičkovejch věnců. Sáhni kam sáhni.

On totiž veškerý (zdánlivý i skutečný) antisemitismus je jen mizivým drobečkem obrovského koláče člověčí okoralosti. Která se rodí mimo jiné i tím, že si o své krchovy nepečujeme. A jakmile člověci ze sebe oškrábou strusku okoralosti, ubude možná i toho antisemitismu. (Jehi chen. Amen).