Hebrejské „adonenu“ znamená v prvním plánu „náš pán“. Zároveň je to ovšem také čestný titul pro velké syny lidu Jisroele nesoucí zejména učitelský úřad. „Adonenu u-morenu“ neboli „admor“. A dost možná právě v tomto ohledu je možná pro mnohé z nás ta virová potvůrka skvělým učitelem.

Vrcholí týdenní svátky Pod zelenou, na něž navazuje Simchat tora – tedy okamžik radosti z existence tóry. Vedle krásných liturgických vsuvek bývá toto setkání s „Dopisem od BigBosse“ doprovázeno vynesením všech svitků, které kehila vlastní, a jejich slavnostním defilé mezi všemi přítomnými.  Doplněné většinou radostným tančením okolo nich nebo spolu s nimi.

Tak nějak už po staletí vypadají projevy veřejné či poloveřejné radosti z toho dopisu. Jak ale postupovat dnes – v rámci lockdownu? Halachické ponaučení je jednoduché. Shromáždění, tanečky, praporky pro omladinu – to jsou všechno pouze ozdoby. Protože prioritní nejsou výsledky testu židovských zvyků, ale samotní přítomnost viru radosti.  Ta vnitřní pohnutka. Pokud mi duše velí radovat se takhle, inu šup do toho.  Praporky dětem a hupky dupky tanyny okolo svitků.  Ne-li, lze se radovat i jinak. Pokud mi ovšem virus radosti chybí a pouze zkušenost mi napovídá nebo dokonce velí, že se „to tak dělá“, proč to vůbec provozovat? Co z toho? Na tom nikomu nefrčí. Rozhodně ne Nebesům. Podstatná je Tvoje radost z tóry. Udělat si vnitřní svátek, vlastní zklidnění, a protože asi jen málokdo má doma vlastní košerný svitek tóry, stačí, když letos vezme do rukou chumaš a polaská se s ním.

Jako už mnohokrát si tím  (i díky covidové situaci – proto ten *admor) znovu uvědomuji, že to není o řetízku na krku, ani o chanukiji někde na poličce. Že je docela zvláštní vykonávat liturgii – veřejné (!!) velebení Vznešeného za ochrankou hlídanými dveřmi a tedy vlastně paradoxně neveřejně. Že to není ani o tom být včas viděn ve svém domácím klubu.  Že je to především o zcela zvědomělé radosti z toho, že v nás ve všech (žid nežid) dříme potenciál být mravný a natolik soustředěný, že se dá hejbat vesmírem. Pochopitelně s tím, že vědomí je taky maly, pokud ho nenásledují i činy.

Ve shromáždění (které letos holt odpadne) se během Simchat tora mimo jiné také žehná všem budoucím žídkům mladším třinácti let ono dobře známé „Ha-malach ha-goel“:  Ať ten anděl, který osvobzuje mne od všemožného zla, požehná i těmto mláďatům. , aby se rozmnožila jako potěr. Je to  vlastně původní Jaakovovo požehnání Menašemu a Efrajimovi a praotec oběma Josefovým klukům žehná skrze symboly reprezentující praotce. Abrahama – praotce laskavosti a otevřenosti, Jicchaka – praotce trpělivosti, a nakonec i sebe – praotce vhledu, zmoudření a tím harmonie.

K tomu se nelze nepřipojit.  Kéž se v útrobách země (našem okolí) rozmnoží co nejvíce laskavých, otevřených, trpělivých a chápajících bytostí. Ne plničů se správným řetízkem, menorou na poličce a kopírováním modelů, ale těch, co se vědomě radují z té vnitřní síly tóry zlepšit a zlepšovat natolik, že z toho dostanou žízeň jako ten jelen ze žalmů, aby to dokonce vyzkoušeli.

Přeju radostnou radost během covidové Simchat tora.