Začala s tím moje přítelkyně MVDr. Rosa Rachael Bock z telavivského předměstí Kiron Hashikma. Přestože byla Medicinae veterinariae doctor, nebo-li doktor veterinárního lékařství, měla i klasický měřič tlaku pro lidský krevní oběh.

To bylo důležité od okamžiku, kdy jsem ji řekl, že odjíždím do Jeruzaléma a jsem z toho divně nervózní. Hned zpozorněla, změřila mi tlak a nad mými hodnotami 95/175 jen zasmušile zakroutila hlavou.

“Tady máš jeden nitroglycerin, lokren a accupro. První tabletu jen v případě, že horní tlak přejde přes 200, jinak ráno a v poledne tabletu lokrenu a accupra…” použila na její smířlivou povahu poprvé rázný imperativ a strčila mi do fotobrašny ještě digitální tlakoměr. “Pozor na Jeruzalémský syndrom…”

„Bracha le vatala – požehnání pronesené nadarmo, aneb jak říkáme u nás na Valašsku: Co načůráš proti větru!“ zašklebil jsem se a zcela vážně zauvažoval o jeruzalémském mystériu, jež ve mně vibrovalo vždy, když jsem zastrkával do škvíry v Západní zdi papírek s dalším pečlivě vyhodnoceným přáním.

Věděl jsem, o čem mluvila. Ve Florencii mě varovala Egle Contiová, ředitelka boloňské Galerie výtvarných umění před tzv. Stendhalvým syndromem z šokující přemíry světových velikánů, kteří jsou zde pohřbeni. A Jeruzalém mě fascinoval stejně zhmotněním biblických příběhů, které jsem znal od mého prvního ministrování.

Getsemanská zahrada, poslední večeře Páně, Křížová cesta Via Dolorosa, Golgota, Západní zeď – Zeď nářků, Chrám Božího hrobu, hrob krále Davida, Omarova mešita…Zkrátka vše, co poskytovalo k obdivu město, v němž měla svá nejsvětější místa tři největší monoteistická náboženství světa.

Jak narůstá počet turistů, přijíždějících do Izraele v souvislosti s křesťanskými vánočními svátky, zvláštní jednotka izraelské policie se připravuje na jednání s malým počtem návštěvníků, u nichž propukne tzv. Jeruzalémský syndrom.

Člověk postižený touto duševní poruchou nabývá přesvědčení, že je Mesiášem nebo že Mesiáše viděl, případně se ztotožní s jinou biblickou osobností. Zvláštní jednotka byla zřízena v roce 1986 a pohotovost má především o Vánocích a Velikonocích.

Každoročně je s Jeruzalémským syndromem hospitalizováno až 40 návštěvníků izraelského hlavního města. Podle lékařů z pohotovosti v Centru pro duševní zdraví Givat Šaul se za „pravý“ Jeruzalémský syndrom považuje popsané duševní rozpoložení jen u osob, které předtím neměly žádné psychické problémy.

Ve Florencii se stav podivného šílenství objevil u spisovatele Stendhala, vlastním jménem Henri Mario Beyl, který sice napsal Červený a černý i Věznici parmskou, ale prostě neunesl fakt, že v lednu 1817 stál nad hrobkami, v nichž snili věčný sen Dante Alighieri, autor Božské komedie.

Stál v kostele Santa Croce před hrobkami Machiavelliho, Galilea, Michelangela, Giovanni Boccaccio, jehož Dekameron se stal vzorem vypravěčského stylu, Francesco Petrarci, průkopníka humanismu…

A ještě nejkrásnější italské Náměstí Signorie, palác Uffizi, most Ponte Vecchio, kostel San Miniato a Baptisterium a pak obrazy Sandra Botticelliho a ještě dva další geniální umělci – Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarotti…

Prostě šok, nadšení, pocity malosti i opojení z genia loci Florencie..

Profesor Andrea Caneschi je primář psychiatrie nemocnice Santa Maria Nuova v italské Florencii. Jeho kliniku zdobí fresky, sochy, obrazy Madony i busty ze zlaté éry skvostné renesance. V místní kryptě zase Leonardo da Vinci studoval anatomii.

Florencie má 61 muzeí, 214 paláců, 167 chrámů, kostelů a kaplí. A všechny plné Giotta, Botticelliho, Ghirlandaiema a dalších géniů renesance. A nad všemi trůní v místní Akademii Michelangelův David, zřejmě nejkrásnější a nejpůsobivější socha na světě. Umění, všude. Dokonce i v nemocnici.

Mnozí turisté trpí závratěmi a zrychluje se jim tep. Sužují je návaly paniky a úzkostlivé pocity chaosu, omdlévají a často končí v Santa Maria Nuova. Jde o stresovou situaci, jež může vyústit do částečné ztráty časové a prostorové orientace. Lékaři postiženým předepisují psychofarmaka.

„Nacházím se v jakési extázi při pomyšlení, že jsem ve Florencii a v blízkosti hrobů tolika velikánů. Když jsem opouštěl Santa Croce, tlouklo mi srdce a obával jsem se, že omdlím,“ napsal si do deníku Stendhal..

“Umění prostě dokáže být zničující,” prohlásil rodák z moravského Příboru Sigmund Freud…

Autor: Břetislav Olšer

Přečtěte si také od autora: Interview s Yehuda Lahav