Sáhněme si do svědomí. Nenadržujeme tak trochu romantickému „titanicovému“ příběhu Jaakova a Rachel? A jak se dokážeme vcítit i do Lei, s očima méně zářivýma? Do té ošklivky podstrčené zamilovanému uprchlíkovi o svatební noci zákeřným Lavanem. A teď si sáhněme do Písma a jeho komentářů. Leu Nebesa vyznamenávají rozhodně více. Ona

Hebrejské „adonenu“ znamená v prvním plánu „náš pán“. Zároveň je to ovšem také čestný titul pro velké syny lidu Jisroele nesoucí zejména učitelský úřad. „Adonenu u-morenu“ neboli „admor“. A dost možná právě v tomto ohledu je možná pro mnohé z nás ta virová potvůrka skvělým učitelem. Vrcholí týdenní svátky Pod zelenou, na něž

Když jsme před čtyřmi týdny vstupovali do pesachové haggady, zazněla mimo jiné slova o chlebu utrpení, ponížení, poroby a neštěstí.  „Ho-lachmo anijo“ – „toto je chléb poroby“, míváme ve zvyku přednášet nad pozdviženým macesem při vstupu do pesachového vyprávění. Již dávno ve středověku si učenci a komentátoři všimli, že aramejské

Nedělám si iluze o tom, že po covidu-19 budeme nějací zásadně jiní.  Po moru (1320 a 1620), choleře (1720) a Španělské chřipce (1920), tyfu a dalších epidemiích, které propukly v letech jiných než s koncovkou dvacet, jsme se taky nezměnili. Faktem zůstává, že věci nečekané nás automaticky a takříkajíc obratem ruky spolehlivě

Neodhadnu, nakolik jsou světová přísloví  politicky korektní z pohledu Trikolory, ale spolu s bajkami  (jak třeba čáp pozval lišku na oběd a ona mu to pak vrátila) v sobě mají moudro a kus pravdy. Kus. Případ od případu. Pravdičku. Proto je potkáváme všude – u indiánů, muslimů i v české kotlině. Politicky korektně se

Není u nás mnoho lidí, kteří by měli takový vhled do symboliky židovských náhrobků, nápisů a vůbec celého pohřbívání. Jaroslav Achab Haidler se této tématice věnuje několik desítek let. A konečně se dostalo i na knižní podobu jeho putování po místech, která má většina lidí spojených se zármutkem, žalem nebo

Je po pesachu. Možná se nám podařilo prožít krásné a tradiční sedery. Možná jsme se u toho dokonce vydali i na cestu vyjití z osobního Micrajimu (z toho čehosi, co nás svírá). Rozhodně není splněno, ani odškrtnuto. Jsme (stále) na cestě. Symbolicky k Orébu, prakticky na cestě životem a dneškem plným

Genealogicky sice bude. Je to přeci jen Agagita, potomek amalechitského krále Agaga, ale coby archetyp je už (žel) dávno mnohem prorostlejší. Tehdy za Achašveroše byl vlastně celkem klid. Dobová židovská liberální unie sama sebe vnímala jako občany moderní říše, s chutí navštěvovala hradní slavnosti a až na pár Mordechajů brala svoji

Nejbližšímu šabatu před purimovými svátky , které chtějí duším připomenout nikoli karneval, ucucávání vína a taškaření, ale spíš to, že nic není „náhodou“, se říká „šabat zachor“ = šábes připomenutí. Během něj  bychom do svých meditací (nebo přinejmenším do liturgie) měli zahrnout také biblický pokyn o připomínání, který je shodou

Dnes je zvláštní, posmutnělý den dokonce i pro tiskového mluvčího Hradu. Je to totiž přesně osmdesát let, co se sklo výloh tříštilo na krystaly organizovaného hněvu německého národa, hořely modlitební řemínky a spolu s nimi také svatá slova ručně psaná do Svitků. Nebylo to poprvé. Ale – a to je docela

Ona dobře známá pohádka „O prstenu“ by byla si zajímavější, ale rád bych se zastavil na poušti.  Uprostřed té dnešní  pouště etické to nebude na škodu. Jsme v parašat Vaera, egyptská Hagar sedí celá zoufalá uprostřed písku. Už podruhé. Poprvé utekla do pouště v těhotenství, když se s pramátí Sárou poštěkaly. Tehdá se

Čas obrací listy v kalendáři závratnou rychlostí. Sotva jste uklidili všechny flíčky od šťávy z granátových jablek a přivítali nový rok, následuje svátek další. A nutno dodat, že právem oblíbený. Sukot. Svátek stánků. Čas, kdy máte strávit alespoň pár chvil pod improvizovaným přístřeškem. A nejlépe s hosty. Připomenout si odchod židovského lidu z Egypta.

Nesnáz ohledně studnic. Poprvé za Abrahama, poté za Izáka.  Ergo choutky na cizí studny nejsou nic nového. Málokdy byly ale tak nestydaté jako dnes.   Podíváme-li se na oba biblické příběhy detailněji, pochopíme, co je  kupodivu naprosto jasné každému dnešnímu majiteli studny. Abraham – v jedenadvacáté kapitole Genesis – rovná spor s Avimelechem.

  Každého, kdo se vám v tomto týdnu anebo v následujících třech pokusí nakukat, že od 17. tamuz oplakáváme oba Chrámy (plus případné přeložení tóry do nesymbolických – někdo by řekl profánních – jazyků), vezměte, prosím potěhem. Samozřejmě, že to děláme, obou kostelů je neuvěřitelná škoda. Se ztrátou Prvního jsme přišli o

Rozhodně ano.  Nejen smí – dokonce musí!! Protože jedině on je největším občerstvením, tvůrcem a glosátorem jeho obsahu. Bez pobožných – co by nám zbylo? Jen nějaký ten snímek cizího obídku či večeře, pár užitečných zpráv a přeposlaných linků, nehorázné nestydatosti Ovčího muže a úplně nakonec poznání, že fejs má

Píšu schválně ještě teď, i když už je šábes. Protože zítra by to už mohlo vypadat jako generálování po bitvě. Navíc s pohodlnou kaprálskou holí knížecího rádce v ruce. Biblický pokyn „Nepostoupíš po množství ke zlému“, neboli nenech se většinou strhnout ke zlému, si vybírám maličko naschvál. Jako terapii všem, kdo

Ne snad, že by to bylo tak složité. On ten chlapík z Galileje není nepochopitelný. Študoval jako žid, myslí jako žid a židovsky taky vyučuje. A jelikož pro mne ten židovský tesař není a nikdy nebude ani zbožím, ani klíčem k „poslušnosti pokorných“ a už vůbec ne cestou na trůn, jak

Chvíli jsem si lámal hlavu, co pro všechno na světě u nedávného veřejného „ztlustění“ svátku světla –  tedy u letošní „veřejné“ chanuky v Praze před Rudolfinem –  pohledával  asugerechnet agent Bureš? Ten samozřejmě presumpčně naprosto  nevinný šidič Kosteleckých uzenin. Vnutil se tam?  Nebo ho tam chabadníci dokonce pozvali naprosto stejným způsobem,