Atmosféra ne-světla na soumraku přírodního roku, kdy „svaté noci“ – Weihnächte –  včetně pohanských slunovratů probíhají  a především probíhaly a které vánocům jejich jméno skutečně propůjčily, ,  má ve všech kulturách tak podobné projevy, že by člověk z našich zeměpisných šířek skoro vsadil krk, že si židé začali užívat chanuku právě

Bohabojnost se moc nenosí. Zdržuje, přežila se a je nepohodlná. Mnohem raději řešíme –  bez jediného účinnějšího skutku –  nehorázné ceny másla a řečičky o zkázonosném islámu. A kolikrát nás ani nenapadne, že třeba postřílet kus diskotéky v Los Angeles je přece taky jen bohapustý terorismus. Nebo se budeme směšně pokoušet

Trest smrti? Nekompromisně ano! Samozřejmě nesoudím ty, kdo se trestu smrti nezastanou. Dokonce ani na fejsbůku ne. Vždyť jejich argumenty jsou v podstatě logické a u některých navíc i historické. Je totiž skutečně potřeba vyloučit justiční omyl. Rudolf Slánský i paní dr. Horáková (a další spousty komunistou popravených obětí) hovoří za

Nedávno se na mne obrátil kolega s dotazem, co mají znamenat ty metuzalémské věky na začátku biblí svaté? Jestli snad tehdy počítali jinak jako třeba v Tibetu, kdy se „slovutným“ pár desítek let přidávalo a jejich mýtický věk byl tedy  jen jakási melánž mezi věkem fyzickým a „věkem“ jejich společenské důstojnosti. Nebo

Asi nejzajímavější pohled na maličko problematický „plural majestaticus“ v úvodních pasážích bible, totiž na onen verš, kdy si Sladký požehnaný oniká – „Učiňme člověka k obrazu našemu…“ (gn 1:26), podává luriánská tradice. Raši a jeho následovníci doporučují rozumět tomu ve smyslu a) Sladký požehnaný je vzorem pokory, a při tomto úkonu to

Pořád slyším Duběnku, jak říká: „Já to klidně udělám, já přece můžu!“  — Týkalo se to některé z *melachot, činností, kterých  se z úcty k duchovnímu „chrámu“ právě probíhajícího šábesu zkoušíme vyvarovat. Vždyť ani tehdy, když se budoval stánek (*miškan) anebo potom později Chrám (*héchal) se prostě o šábesu neřezaly prkna, nesil,

SOBOTA 27. 5. 2017 13-18:00: TEREZÍN 2017 Před deseti lety proběhla v Terezíně, na místě spjatém s největším utrpěním Židů v českém národě, kajícná bohoslužba za 2000 roků křesťanského antisemitismu (i za vše, co dobrého jsme Židům neudělali). A od té doby se sem každoročně sjíždějí přátelé Izraele k radostné oslavě Boha

Předesílám (a ne poprvé), že pokud kráčí strážnická tetuška k volbám anebo do kostelíka ve všech svých naškrobených spodničkách – součásti tamního kroje a každý nový bochník chleba přežehná křížkem, je to v řádu věcí.  Ona to ovšem zpravidla ostatním neutí. Strážnická komunita asi také dost těžko vyžaduje po svých „mladých“, aby

Jednou z reakcí na první díl našeho přemýšlení nejen o „Desateru“ z pohledu halachy ale zároveň také na židovské myšlení vůbec, byla Fandova prosba, podívat se na to, jak tradice chápe význam přikázání „Nevezmeš nadarmo“. Možná se budete maličko divit. V tomto případě se totiž pohledy obecného a židovského světa rozcházejí poměrně překvapivě.

Asi bychom neměli říkat Desatero. Anebo přinejmenším „desatero přikázání“, ačkoli to helénisticko-křesťanský  svět do našich nakrásně bezvěreckým myslí  tahle zavedl. A dokonce spekuluje o počtu  „pět proti pěti“ a hledá nějaké spojnice a paralely mezi prvními a druhými pěti pokyny. Ani tradice jidiškajt nezpochybňuje, že jde o deset výroků zazněvších

Parašat *Haazinu (Naslouchejte nebesa, co promluvím, a slyš to i ty země) neboli „Mojžíšova píseň“ bývá  (tedy pokud se držíme standardního ročního studia Tóry) čítána zpravidla vždy o šábesu po Jom kippurim. Hodně zajímavé čtení!! – Máme na stole připravený etrog a lulav, zrovna jsme  čerstvě vyfasovali nové knihy kronik,

Čas od času stále ještě pracuji na mikrofon se všemi třemi velkými Texty. Tedy i s Koránem. Vím, že „namluvit“ velké knihy jako literaturu je jen drobnička. Pro jejich uživatele mají ty texty daleko hlubší význam i podtexty, výklady a tradiční výklady, ale přesto – stále věřím, že slyšené může způsibt

Tak Polsko se nám ohrazuje. Nikdo nemá právo spojovat ducha a topografii Generálního gouvernementu se šoa. Polsko se na holokaustu nikdy nepodílelo. To je do jisté míry pravda. Poláci ty lužiny u Krakova skutečně Říši nenabízeli. Nekolaborovali s nacistickým režímem víc než jiné krajiny a národy, včetně toho našeho holubičího, proto

Existuje spolehlivý nástroj, učí  Sladký požehnaný přímo v bibli, jak mít život totálně v pohodě. Stačí  nepříliš složité kouzlo zvané „mea berachot“ – tedy stovka požehnání.  Jeho praktikování vás srazí na kolena úžasem, a tím z vás budou  poměrně rychle cadikim.  Ne snad zázrační cadikim z Belzu anebo Ropšic. Ale spravedliví (a ospravedlnění). A

O všech třech  monoteistických náboženstvích se s chutí (zejména poslední dobou) hovoří jako o náboženstvích Abrahamovských. Není to pojem tak nový, jako například „islamismus“ anebo pojem „takzvaný“. Ale občas mne vytáčejí všechny tři. „Islamismus“ pro svoji nelahodnou koncovku,  „takzvaný“ zejména ve spojení  zneužívaném médii v podobě „tzv. Islámský stát“. Co je to

Mluví o něm obě strany. Stejně tak jako blahé paměti při svěcení kanónů prosívaly obě strany Sladkého věků, aby tu ocel „požehnati ráčil“. Nevím zda žehnal a podle čeho rozhodoval. Na tyhle pověry se věřívalo tehdy, když se z jednotlivých náboženství staly státní dobyvatelské ideologie někdy v časech, kdy se mezi sebou

Jak čteme v Tóře: […URKAV ’ACOMOT KIN’O (ורקב עצמות קנאה) Sefer MIŠLEJ (14,30)…]. Závistivec je tlením kostí pro každého z nás. Modlitba, pokání, dobročinnost odvracejí od závisti. Snad ani neexistuje člověk, který by nezáviděl. Zlý svou závist nechce ovládnout, pokorný se za svou závist stydí, prosí Svatého Izraele, budiž požehnán, o milosrdenství,

Píšu to schválně malými písmeny, aby nedošlo k mýlce… A píšu to taky schválně tak, jak píšu. Abych zaprovokoval a aby nám (možná) všem něco málo došlo. Není tajemstvím, že sefarad svět výklad výrazu “jisroel” dobře zná. Tedy jeden z mnoha výkladů, protože i ty ostatní – pokud je někdo