Ona dobře známá pohádka „O prstenu“ by byla si zajímavější, ale rád bych se zastavil na poušti.  Uprostřed té dnešní  pouště etické to nebude na škodu. Jsme v parašat Vaera, egyptská Hagar sedí celá zoufalá uprostřed písku. Už podruhé. Poprvé utekla do pouště v těhotenství, když se s pramátí Sárou poštěkaly. Tehdá se

Nesnáz ohledně studnic. Poprvé za Abrahama, poté za Izáka.  Ergo choutky na cizí studny nejsou nic nového. Málokdy byly ale tak nestydaté jako dnes.   Podíváme-li se na oba biblické příběhy detailněji, pochopíme, co je  kupodivu naprosto jasné každému dnešnímu majiteli studny. Abraham – v jedenadvacáté kapitole Genesis – rovná spor s Avimelechem.

Abychom si vážení čtenáři ujasnili hned na začátku, nechci být subjektivním kritikem knihy Základy tauhídu[1]. V úvodu knihy nás její autor ujišťuje, že „tauhíd[2]“ je vyjádřen větou: „není boha kromě Alláha“. Co ale čteme v TÓŘE?: VAJ´OMER JJ ´EL MOŠE ´EHJE ´AŠER ´EHJE[3].  Moše byl první, kdo uslyšel Hlas, Pravdu, díky níž

Se zájmem sleduji seriál o pravěkých bozích.  Je to tak trochu jako detektivka. A dobrá detektivka! Protože prozatím vůbec nevím, jaké bude rozuzlení. A to je vzrušující.  Navíc mne to vrací do mládí, tedy do let reálného socialismu, kdy podobným způsobem vyučovali pravdy o opiu lidstva  naši soudruzi učitelé a

Vůbec nechci řešit jeho zbytnost či nezbytnost. Kdo oltář nepotřebuje, řešit to stejně nebude, kdo si nějaký vybral, dochází pravidelně k tomu svému. A dochází-li tam  správným způsobem, dojde někdy skrze něj až „domů“. Což je asi to nejpodstatnější. Vždy je důležitější samotná cesta než cíl, protože cesta je činem zatímco

Není tajemstvím, že svět jidiškajt má čtyři nové roky. Tedy maličko v nadsázce řečeno vlastně čtyři Silvestry. Pro narozeninách vesmíru (Roš ha-šana), pak v jaro-zimním měsíci vegetačního klidu měsíci švat přichází nový rok stromů. Tehdy stromy slaví svoji pohlavní dospělost a člověk spolu s nii začíná přemýšlet o tom, jak smysluplně zhodnotit jejich

Čím déle mám tu možnost pracovat na zvukové podobě Koránu, tím víc si připadám jako v české nábožné písničce…. V ní se sice před kostelem dohaduje duše s tělem, u audio-koránu je to možná taky duše a tělo, duchovno a racionalita. Prostě se tu zase hádají rácio s dobrou vůlí, že přeci může existovat

Mnohokrát v minulosti církevní otcové hovořili o církvi viditelné (pozemské) a o církvi Nevěstě Mesiáše – církvi duchovní. Pro pochopení těchto církví pak hledali a nalézali předobrazy a připodobnění v Božím Slově – Bibli. Chtěl bych postupovat podobnou metodou, a přece se nebudu držet předobrazů a připodobnění jen tradičně užívaných, protože otázka

Tak jsem se do toho pustil. Je to jako básnička a pan překladatel Hrbek to cítí.  Ačkoli pochopitelně ani autor ani jeho kulturní okolí by s takovým hodnocením nesouhlasili. Básnířství bylo tehdy cosi jako kejklířství. Že je ale po češtinské stránce textem příjemným, to snad říci mohu.

Ve všech náboženstvích existuje cvičení, ve kterém člověk promeditováva  vlastní smrt – již od  Adama: “Prach si a v prach se navrátíš.“

Přečte-li si vstupní pasuk, tedy jakési úvodní motto  k traktátu  Pirkej avot  kdokoli a jakkoli  kontaminovaný předsudkem, starými „pravdami“ anebo jen nepozorností, mohl by znejistět.