Je to už skoro rok, co se tu Achab Haidler ve svém článku Falšoval Ezdráš i Slunce? poprvé zmínil o „padělání Tóry,“ v které věří muslimové – a pak znovu, v článku Pavouk obav vloni na podzim. Trochu jsem doufala, že se odpovědi na nastíněné otázky ujme někdo povolanější, ale když k tomu

Povídá Jaakov v parašat Wa-jece svému tchánovi. Docela v něm pění žluč, protože má pocit, že to pan tchán už maličko přehání. Přesto se snaží jakž takž krotit a pochopitelně, stojíme uprostřed semitské pouště a semitských posluchačů. A tak se jeho „bublání“ zákonitě musí stát nejen souhrnem argumentů vůči hamižnému Lavanovi ale

Parašat „Lech lecha“ se začíná (a je často překládána) coby pokyn „vyjdi“. Vyjdi ze své krajiny, svého rodiště a svého otcovského domu. A už jsme si tak nějak všichni zvykli,  že pámbu nekyne (rozuměj, nedává doporučení), ale nařizuje. A díky tomuto nepochopení se pak  před námi, posléze i za námi

Právo má člověk jedině tehdy, připustí-li si taky povinnosti. Zhruba o tom (tedy mimo jiné) je naše paraša Noé. A možná celá tóra. Která podobně jako parašat Noé učí jen jediné – takové to jezuitské: „Je-li(vůbec) nějaký  Sladný požehnaný, tak …“ Nepřipadám si dokonce nijak nekrofilní anebo sebemrskačský, když se

„Proč jsem chudý, rebe.“ postěžoval si se smutkem v hlase jeden z nejlepších žáků ješivy. Rabi pohlédl mladíkovi do tváře a řekl: „Polož si ty správné otázky.“ „Nechápu, rebe, nerozumím, jaké otázky máte na mysli?“ „Ptej se, chudý, ale v čem? Chudý, ale z čeho? Neptej se, proč jsem chudý, to je špatně položená

S oblibou říkáváme, že Roš ha-šana je nejen počátek nového cyklu,  ale také že jsou to jakoby „narozeniny vesmíru“. V neděli po setmění začneme přát dobré zapečetění pro cyklus 5776. Oslavíme 5776-té narozeniny vesmíru a přitom všichni do posledního víme, že se vesmír a  případné další vesmíry určitě narodily o fous dřív.

Nikdy  jsem nebyl nakloněn tomu, že má Sladký požehnaný kdovíjak těžkou zadel.  Vrtalo mi hlavou, proč i normální lidi, sotvaže začnou o Vznešeném mluvit, uletí do jakési zkostnatělé vážnosti. Jakoby se o Principu nedalo mluvit normálně. Chápu , že  se dvounožci, když mluví na zvířata, chovají maličko jako dementi. Ta

Kdo vidí jen do zrcadla, nevidí si do huby. A kdo je navíc v mindráku, zpravidla fašizuje. Tak jako náš Objímač stromů z Vysočiny. Není to hlupák, jak si tuhle navrhnul svůj epitaf, ale jako zlý hlupák se chová, protože mu jde právě o to „zrcadlo“. Jen hlupák se neomluví, jen hlupák

U „turniketu“ to bude  určitě zajímavé.  Bůh možná není, ale „turniket“ ano. To není falešná útěcha ani bigotní „nadějička“. Jinak to být nemůže, protože duch a duchovno tady jsou. Ať už se k ním chodí přes tunely plné světla, náboženské ideologie nebo obyčejný strach ze smrti. I když pro nás, co

Všechna výročí si vyžadují svoje. I kdyby byla nakrásně jenom legendou jako třeba narození mládence z Galileje zrovinka  okolo 24. prosince, což samozřejmě vůbec není pravda. Přesto je tomuto výročí připisována atmosféra vstřícnosti a obdarovávání, která je podstatně důležitější než datum samotné.  Ovšem taky nemáme až tak úplně pevnou historickou jistotu,

Někdy si pokládám otázky: Kde jsi, kam až ses dostal? A vím, že to jsou pro mě dobré otázky. Odezva na ně je podle situace, zda prožívám jeden z těchto tří stavů GALUT[1], JIŠUV[2] a ALIJA[3]. GALUT má v současné době částečně jinou konotaci, než v časech po druhém CHURBANU a má

Karol Sidon, hebrejským jménem Efraim ben Alexander, (* 9. srpna 1942 Praha) je vrchní zemský a bývalý vrchní pražský rabín, dramatik, spisovatel, scenárista, bývalý chartista a disident. Jeho židovský otec Alexander Sidon byl roku 1944 umučen v terezínské Malé pevnosti. Karola pak skrývali na venkově až do konce okupace. Matka se

Na tento čtvrtek, podle židovského kalendáře 22. tamuz, připadá járcajt Panny z Ludmiru (Ludmirer Moyd), vůdkyně malé chasidské komunity a jediné ženy v dějinách chasidismu, které se dostalo titulu rebe. O jejím životě se dochovalo pouze málo historických informací. Narodila se v roce 1805 jako Chana Rachel Verbermacher ve většinově

S láskou jsem si vzpomněl na svého kantora ze střední školy, Ivo Trojana, jež vyučoval matematiku a nosil Nový zákon na hodiny se stejnou pravidelností, jako výukové knihy na matiku. Byl to duší křesťan, evangelík, jenž se opravdu staral o své bližní a i přesto, že v očích mých spolužáků, vyvolával spíše

Publikace karikatur proroka Mohameda v dánském deníku v roce 2006 vedla k zabití desítek (ne-li většího množství) východních křesťanů a k bombovým útokům na kostely. Něco podobného se opakovalo i v tomto roce. Upřímně řečeno, sám bych neunesl pomyšlení, že nakreslím karikaturu, kterou nějaký chudák i s rodinou třeba ve vzdálené

Se zájmem sleduji seriál o pravěkých bozích.  Je to tak trochu jako detektivka. A dobrá detektivka! Protože prozatím vůbec nevím, jaké bude rozuzlení. A to je vzrušující.  Navíc mne to vrací do mládí, tedy do let reálného socialismu, kdy podobným způsobem vyučovali pravdy o opiu lidstva  naši soudruzi učitelé a

Na lavici posměvačů nesedá… to dobře známe už z prvního biblického žalmu, muž bohabojný, moudrý a především ten, který touží po blaženém stavu – se prostě lavici posměvačů vyhne, stejně jako cestám hříšníků a radám bezbožníků. Zato s potěšením dnem i nocí hloubá v Hospodinově zákoně. To mu zajišťuje zdar

Se schránkami přecpanými recyklovanými informacemi o slevách hovězího, s pocitem zcela zásadní potřeby mít tvar, styl a postavení (posilka, wellnes, hypotéka a hlavně – pro všecko na světě – nedělat chyby!!), tak nějak zapomínáme na to podstatné. Že nedostatky zlidšťují. Asi je zbytečné připomínat, že kdo chce dělat v lidu Jisroele toho,