Ona dobře známá pohádka „O prstenu“ by byla si zajímavější, ale rád bych se zastavil na poušti.  Uprostřed té dnešní  pouště etické to nebude na škodu. Jsme v parašat Vaera, egyptská Hagar sedí celá zoufalá uprostřed písku. Už podruhé. Poprvé utekla do pouště v těhotenství, když se s pramátí Sárou poštěkaly. Tehdá se

Nesnáz ohledně studnic. Poprvé za Abrahama, poté za Izáka.  Ergo choutky na cizí studny nejsou nic nového. Málokdy byly ale tak nestydaté jako dnes.   Podíváme-li se na oba biblické příběhy detailněji, pochopíme, co je  kupodivu naprosto jasné každému dnešnímu majiteli studny. Abraham – v jedenadvacáté kapitole Genesis – rovná spor s Avimelechem.

Abychom si vážení čtenáři ujasnili hned na začátku, nechci být subjektivním kritikem knihy Základy tauhídu[1]. V úvodu knihy nás její autor ujišťuje, že „tauhíd[2]“ je vyjádřen větou: „není boha kromě Alláha“. Co ale čteme v TÓŘE?: VAJ´OMER JJ ´EL MOŠE ´EHJE ´AŠER ´EHJE[3].  Moše byl první, kdo uslyšel Hlas, Pravdu, díky níž

Mnohokrát v minulosti církevní otcové hovořili o církvi viditelné (pozemské) a o církvi Nevěstě Mesiáše – církvi duchovní. Pro pochopení těchto církví pak hledali a nalézali předobrazy a připodobnění v Božím Slově – Bibli. Chtěl bych postupovat podobnou metodou, a přece se nebudu držet předobrazů a připodobnění jen tradičně užívaných, protože otázka