Povídá Jaakov v parašat Wa-jece svému tchánovi. Docela v něm pění žluč, protože má pocit, že to pan tchán už maličko přehání. Přesto se snaží jakž takž krotit a pochopitelně, stojíme uprostřed semitské pouště a semitských posluchačů. A tak se jeho „bublání“ zákonitě musí stát nejen souhrnem argumentů vůči hamižnému Lavanovi ale

A je to. Hysterie  kolem uprchlíků se uklidňuje a pomaličku po ní zbývá už  (naštěstí) jen špína v konvičce. Bez pogromů, bez ublížení dětem. Jen železné tyče v oknech brněnské mešity a trochu té opravdu ryzí nenávistné cizoplachosti, kterou si tu a tam někdo připne na klopu, aby byl „vidět“! Pravda i