Vím. Tak se jmenuje jeden román a podle něj udělaný film. O mládenci z kufru shodou okolností v nacistickém lágru. Jenomže příběh nahého mezi vlky se narodil dávno před vznikem onoho Apitzova románu a dokonce daleko dříve než jiný naháček mezi vlky – totiž pan Mauglí. Ale vezměme to od Adama. Ten

Jednou z reakcí na první díl našeho přemýšlení nejen o „Desateru“ z pohledu halachy ale zároveň také na židovské myšlení vůbec, byla Fandova prosba, podívat se na to, jak tradice chápe význam přikázání „Nevezmeš nadarmo“. Možná se budete maličko divit. V tomto případě se totiž pohledy obecného a židovského světa rozcházejí poměrně překvapivě.

Nikdy  jsem nebyl nakloněn tomu, že má Sladký požehnaný kdovíjak těžkou zadel.  Vrtalo mi hlavou, proč i normální lidi, sotvaže začnou o Vznešeném mluvit, uletí do jakési zkostnatělé vážnosti. Jakoby se o Principu nedalo mluvit normálně. Chápu , že  se dvounožci, když mluví na zvířata, chovají maličko jako dementi. Ta

Rabíni předali: Není člověka a věci, jejíž doba by nepřišla. Není věci i živé bytosti, která by byla bez potřeby pro sebe i pro druhé. Kdo jsem, kdo jsme? Každý jedinec, který se osmělil, aby hledal smysl života, v širším kontextu bytí a GUFIM[1], odhodlal se, aby nacházel jemu přináležející ´ACMUT[2],

Naši rabíni předali: Ten, kdo je schopen sjednotit celou svou bytost, může chutnat celou rukou stejně jako jazykem. O rabi Chanina ben Teradjonovi [1] se traduje: Když jedl nebo pil, vyhýbal se masitým pokrmům, ale brával si do ruky kousek vařeného nebo pečeného masa a držel ho po celou dobu,

Už jsme si na to zvykli. U „Šmejdů“, bankovních domů a telefonních operátorů.

Když se po „politicky nekorektním“ zavraždění předáka Hammásu strhla další smršť prskavek z Gazy a jednotky IDF povolaly i záložáky, aby se případně vstoupilo do pásma i po zemi, leckdo si kladl otázky co podniknout, koho podpořit, komu fandit, jak projevit účast?