Když komunismus zjistil, že násilím náboženství nevyhubí, začal o víře mluvit již nikoli jako o škodlivé, nebezpečné či překonané a nesmyslné zákežitosti („v rozporu s vědeckým světonázorem“), nýbrž jako o „věci každého člověka“. Tato úvaha se pak stala nástrojem k rafinovanějšímu postupu proti církvi; pod touto záminkou házeli církevní tajemníci