Vím. Tak se jmenuje jeden román a podle něj udělaný film. O mládenci z kufru shodou okolností v nacistickém lágru. Jenomže příběh nahého mezi vlky se narodil dávno před vznikem onoho Apitzova románu a dokonce daleko dříve než jiný naháček mezi vlky – totiž pan Mauglí. Ale vezměme to od Adama. Ten

  Každého, kdo se vám v tomto týdnu anebo v následujících třech pokusí nakukat, že od 17. tamuz oplakáváme oba Chrámy (plus případné přeložení tóry do nesymbolických – někdo by řekl profánních – jazyků), vezměte, prosím potěhem. Samozřejmě, že to děláme, obou kostelů je neuvěřitelná škoda. Se ztrátou Prvního jsme přišli o

Možná je teď uprostřed adventních věnců a chvilku před Chanukou – tedy v čase pokory a usebrání, v období hledání světla v potemnělé šedi pragmatismu, nejlepší chvíle podívat se na cosi, co bychom mohli nazvat „prelátismem“. Hodně k tomuto tématu přispělo nedávné tucto-psaní pana kardinála Duky všem partajním lídrům a také jeho už takřka

Nebylo pro Izrael šťastnějších dnů, nežli patnáctý av a Jom-kipur. … V tento den na sebe dívky jeruzalémské braly bílé šaty – půjčené, aby nebyla zahanbena ta, jež nemá své vlastní – a šaty měly být předtím ponořeny do vody. Tak chodily dívky jeruzalémské tančit do vinic. (Babylónský talmud, Ta’anit, 30b-31a)

Asi nejzajímavější pohled na maličko problematický „plural majestaticus“ v úvodních pasážích bible, totiž na onen verš, kdy si Sladký požehnaný oniká – „Učiňme člověka k obrazu našemu…“ (gn 1:26), podává luriánská tradice. Raši a jeho následovníci doporučují rozumět tomu ve smyslu a) Sladký požehnaný je vzorem pokory, a při tomto úkonu to

Pořád slyším Duběnku, jak říká: „Já to klidně udělám, já přece můžu!“  — Týkalo se to některé z *melachot, činností, kterých  se z úcty k duchovnímu „chrámu“ právě probíhajícího šábesu zkoušíme vyvarovat. Vždyť ani tehdy, když se budoval stánek (*miškan) anebo potom později Chrám (*héchal) se prostě o šábesu neřezaly prkna, nesil,

Předesílám (a ne poprvé), že pokud kráčí strážnická tetuška k volbám anebo do kostelíka ve všech svých naškrobených spodničkách – součásti tamního kroje a každý nový bochník chleba přežehná křížkem, je to v řádu věcí.  Ona to ovšem zpravidla ostatním neutí. Strážnická komunita asi také dost těžko vyžaduje po svých „mladých“, aby

Jednou z reakcí na první díl našeho přemýšlení nejen o „Desateru“ z pohledu halachy ale zároveň také na židovské myšlení vůbec, byla Fandova prosba, podívat se na to, jak tradice chápe význam přikázání „Nevezmeš nadarmo“. Možná se budete maličko divit. V tomto případě se totiž pohledy obecného a židovského světa rozcházejí poměrně překvapivě.

Nepíšu to proto, zda jít nebo nejít. Nepíšu ani traumatech vladislavského komparsu. Nepíšu dokonce ani podle pravidla: „Tam, kde už nejsou lidi, zkus zůstat člověkem“. Píšu jen v rámci talmudské logiky. Pravidla: „Celek často  poznáš z detailu, a naopak“. Chápu, že Ovčí muž dosud stále zaměstnaný hledáním neexistujícího článku, navíc s nejčerstvějšími protivětry

Parašat *Haazinu (Naslouchejte nebesa, co promluvím, a slyš to i ty země) neboli „Mojžíšova píseň“ bývá  (tedy pokud se držíme standardního ročního studia Tóry) čítána zpravidla vždy o šábesu po Jom kippurim. Hodně zajímavé čtení!! – Máme na stole připravený etrog a lulav, zrovna jsme  čerstvě vyfasovali nové knihy kronik,

Když se ztratí malé dítě, je to vždycky neštěstí. Když je pak o pár hodin nebo dnů později nalezeno mrtvé, jsou šokováni nejen jeho rodiče, ale i široké okolí. To se stalo i 21. března roku 1475, když v Tridentu rodiče začali pohřešovat asi dvouletého Šimona. Otec, Andreas Unferdorben, po několika

Existuje spolehlivý nástroj, učí  Sladký požehnaný přímo v bibli, jak mít život totálně v pohodě. Stačí  nepříliš složité kouzlo zvané „mea berachot“ – tedy stovka požehnání.  Jeho praktikování vás srazí na kolena úžasem, a tím z vás budou  poměrně rychle cadikim.  Ne snad zázrační cadikim z Belzu anebo Ropšic. Ale spravedliví (a ospravedlnění). A

Ve většině chasidských čtvrtí v New Yorku jsou Vánoce dny jako každé jiné, píše Jpost. Nikde žádné stromečky ani ozdoby, obchody jsou otevřené, ve školách se vyučuje. Přesto má vánoční večer v chasidském kalendáři své místo jako „tichá noc.“ „Nittel nacht,“ jak je nazývána noc na 25. prosince, je (společně s postním dnem

Na první pohled by se zdálo, že ano. To, že celkem rázně usměrnil našeho populistického  téměř-prezidenta ohledně míchání hrušek s jabkama, je jistě dobré. Tóra ohledně pomoci slabším, sociálních programů a péče o potřebné nedělá rozdíly. Jen stanoví cestu a doporučené limity. Proto skutečně nelze míchat dohromady finance do prekérně hospodařících

Karol Sidon, hebrejským jménem Efraim ben Alexander, (* 9. srpna 1942 Praha) je vrchní zemský a bývalý vrchní pražský rabín, dramatik, spisovatel, scenárista, bývalý chartista a disident. Jeho židovský otec Alexander Sidon byl roku 1944 umučen v terezínské Malé pevnosti. Karola pak skrývali na venkově až do konce okupace. Matka se

Na tento čtvrtek, podle židovského kalendáře 22. tamuz, připadá járcajt Panny z Ludmiru (Ludmirer Moyd), vůdkyně malé chasidské komunity a jediné ženy v dějinách chasidismu, které se dostalo titulu rebe. O jejím životě se dochovalo pouze málo historických informací. Narodila se v roce 1805 jako Chana Rachel Verbermacher ve většinově

Stejně jako ostatní, i já se chci osvobodit od tíhy nedostatku Mé myšlenky spěchají, o překot běží, jsou jako tok divoké řeky, rychle, honem se tlačí iluze, představy, sny měkkých, žíznivých hladových obrázků, ó tak dychtivý, prudký svět fantazií prýští nepřeryvným proudem do mé hlavy. Ženou mě vpřed vzduté peřeje,

V kratičkém zamyšlení se zabývám myšlenkami o doteku. Nechci se rozepisovat o snových, letmých, žhavých, čumáčcích a podobně citově zabarvených dotycích, to nechám náctiletým pro jejich blogy, potažmo autorkám současné prózy. Nebudu se zabývat dotykem z pozice technické vědy (medicína, fyzika, chemie, atd.), ani z pozice humanitních věd (psychologie, sociologie,