Jednou v roce židovský národ slaví Jom Hašoa – Den vzpomínky na 6 milionů Židů zavražděných nacisty včetně 1 milionu dětí. Tento den Židé na celém světě vzpomínají na dobu holocaustu a na ty, kteří zemřeli proto, že byli Židy.

Praktickou formou vzpomínky je účast v Pochodu živých v Osvětimi. A jak se lze dočíst na internetu Pochod živých se většinou koná 27. nisanu, tento rok se bude konat 28. nisanu, což je pondělí, 2. května  roku 2011. Pochod živých je praktická forma osvěty, především židovské. Organizován je do roku 1988 Izraelským ministerstvem školství v prostorách koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau / Oświęcim-Brzezinka / Osvětim – Březinka.

Od roku 1996 je Pochod živých organizován každoročně a každoročně si památku zavražděných přijíždějí tímto způsobem připomenout tisíce Židů a dalších lidí, kteří přijeli truchlit, vzpomínat tuto strašnou tragédii a vyjádřit svoji solidaritu s Izraelem jako státem i jako národem. Nejvíce, kolem 20 tisíc, se jich sešlo v roce 2005. Účastníci pochodu mají příležitost společně reflektovat tragédii holocaustu a uvažovat o mechanismech vzniku předsudků a netolerance.

Samotný pochod je dlouhý asi tři kilometry a vede z Osvětimi do Březinky. Pochod vyráží z brány pod nápisem  “ARBEIT MACHT FREI” popoledni. Mezi pochodujícími je mnoho starých lidí, kteří zjevně táborem prošli. Do té doby si lze zhlédnout expozice muzea, proplétat se hloučky lidí, číst nápisy na tabulích, které informují, z kterého místa přijeli účastnící pochodu. Od Nového Zélandu po San Francisco. Hodně Židů je z New Yorku. Ti jsou rozděleni na distrikty, školy. Minulý rok kolem jedné hodiny odpoledne vyrážely seřazené skupiny poutníků, každá pod svým označením destinace, pomalým krokem na pochod. Bývá tak, že první pochodující jsou již v cíli a poslední ještě nevyšli z bran Osvětimi. Slované (Češi, Slováci a Poláci) byli seřazení v závěru pochodu a tak jsem pochodoval mezi Švédskem, Izraelem a Panamou abych měl čas prohlédnout si Březinku. Před hlavní vjezdovou bránou v náspu železniční vlečky zapichují účastníci pochodu dřevěné cedulky na které píšou svá přání do budoucnosti a vzkazy obětem nacistického řádění. Těch cedulek jsou tisíce. V Březince potom začíná pietní program, který je stejně působivý a dotýká se člověka jako vše předtím. Na pochod živých jsem se minule vypravil se svým šestiletým synem a když jsme vstoupili do obrovských 140 ha oplocených prostor tábora v Březince, kde i 10-15.000 účastníků pochodu se najednou rozplyne v prostoru jako by nebyli, tak si člověk najednou uvědomí rozsah zla, bezmoc rodičů, odloučení, vědomí nadcházející smrti a další souvislosti, které jsou v této poklidné konzumní době nám tolik vzdálené.

Koncentrační tábor jako muzeum holocaustu je otevřeno celoročně. Dá se říct, že neorganizovaně se nelze do muzea dostat. Pouze po 15 hodině a zdarma. Na prohlídku je však pouze hodina a půl. V pět se zavírá, ale od půl páté už zřízenci ukazují návštěvníkům cestu k východu. A tak se takový exkurz nevyplatí.

Pokud navštívíte muzeum v průběhu roku dostanete velkou dávku informací jak tábor fungoval, jak vězně psychicky a fyzicky ničili, jak žili a jak umírali. Jak děti museli projít pod latí v určité výšce a kdo prošel bez doteku latě šel do plynu. Jak děti natahovali krky, některé bezvýsledně. (Zvláštní to pocit v jednom obchodním centru v dětském koutku, kde vstup k hračkám závisí také na výšce. Kdo projde otvorem, nemůže si hrát. Divná asociace, zvláštní pocit. Mladší syn byl zmaten a zklamán. Musel s rodiči nakupovat.) Tímto chci říci, že to co prožijete při Pochodu živých neprožijete při řízené exkurzi v průběhu roku a naopak, ale každopádně toto místo stojí za to vidět. A ne jednou. Kdo neviděl, neuvěří.

Byl jsem na podzim v Osvětimi se známýma ze zakarpatské Ukrajiny v Osvětimi. Jsou to Cikáni a tak si chtěli prohlédnout místo kázně, kde zahynulo mnoho Romských rodin z Mukačeva, kde bydlí. Strávili jsme tam pouze čtyři hodiny, volně jsme se připojovali ke skupinkám (překládal jsem jim), hodně času strávili v Romské a Slovenské sekci / pavilonu (Slovenský štát „dbal“ na osud Romů. I jako jediný v Evropě prodával Židy Německu za 500 říšských marek za muže, ženy a děti gratis). U památníku holocaustu plakali s italskými židy i když jim nerozuměli, před hromadou lidských vlasů posedávali, do večera nebyla s nimi řeč a následujícího dne ochořeli. Pro každého je to velký emocionální šok. Přítel z Mukačeva sliboval, že bude chodit do synagogy každý pátek podporovat své židovské bratry a v květnu určitě přijede na Pochod živých. Už bude připraven na skutečnost a já se ho optám jak tráví páteční večery.

A závěrem? Pokud se připojíte k nějaké organizované výpravě dostanete na místě modré pláštěnky s logem pochodu (negarantuji – finanzkrise) a spolu s dalšími tak vytvoříte modrobílou řeku.

V Čechách se můžete kontaktovat na českou pobočku Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (www.icej.cz), která bude asi také letos, jak i v minulosti, pořádat interaktivní program pro studenty v Osvětimi.

V rámci projektu ICEJ nabízí uspořádání dvouhodinové přednášky některého ze svých lektorů na téma holocaustu nebo besedy s pamětníkem. Lektoři jsou vyškoleni ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze a jsou akreditováni Ministerstvem školství. Partnerem projektu je dle ICEJ také Terezínská iniciativa, která sdružuje pamětníky holocaustu.

Na projektu ICEJ spolupracuje sesterská organizace ICEJ Slovensko (http://new.icej.sk/), dále slovenská Chevra (www.chevra.sk) a maďarská židovská organizace Az Élet Menete Alapítvány (www.eletmenete.hu).

Mladé lidí do 26 let věku také organizuje polská Służba Szalom w Oświęcimiu (www.shalomoswiecim.pl).

Autor: Daniel Borski