Dušan Klein, rodným jménem Julius Klein, (*27.června 1939, Michalovce) je český režisér a scenárista židovského původu.

Vážený pane Kleine, v jednom rozhovoru s Vámi, jsem si přečetl, že se považujete za kavárenský typ. Moc se mi to líbí, cítím se stejně, žiju nezdravým životním stylem, hodně kouřím, i když nikoliv dýmky, ale také jsem nikdy neuvažoval s tím, že bych skončil.

Když ještě filmové studio Barrandov bylo velikou a jedinou výrobnou českých filmů kolovaly po chodbách historky o generacích před námi a jedna z nich se mi obzvláště líbila:

Známý český spisovatel Karel Poláček prožil v kavárnách více času než většina smrtelníků. Jednoho dne přišel za ním herec Hugo Hass a vytáhl ho z kavárny do svého auta a odvezl za Prahu. Tam mu přikázal vystoupit. Hass pohlédl smutně na panorama lesů a strání a trochu pateticky zadeklamoval: – Dovolte abych Vás představil. Zde příroda, zde Karel Poláček.

Nechci se samozřejmě srovnávat, ale i já jsem strávil se svými přáteli mnoho časů v místnostech, kde se „šmuzovalo“ kde, jak se říkávalo když se sejdou dva židé tak vyplynou na povrch tři různé názory. Ne náhodou česká televize o mne natočila dokument s příznačným názvem Žid patří do kavárny.

Bohužel dnes se mnoho kaváren mění na pobočky bank a v těch ještě zbývajících místo rozhovorů o všech aspektech života a místo housliček pana Sachlera / známý židovský kavárenský muzikant/ zní místnosti jediný zvuk: zvuk všudypřítomné televize.

Souhlasíte se mnou, že dlouhověkost a kvalita života je více spojena s vnitřním uspokojením a dána geneticky, než jak je ovlivněna životním stylem?

Ano, souhlasím. Ale při tom jsem si vzpomněl na několik studíí o dlouhověkosti a kvalitě života lidí, kteří přežili holocaust. V těch úvahách se objevila jedna zajímavá myšlenka. Ti co přežili se většinou přes značné životní utrpení dožilo a dožívá vysokého věku. Jako by se snažili všichni nahradit ztracená léta, novým smysluplným bytím, novými smysluplnými zážitky,  i když ztrátu těch nejbližších nelze ničím nahradit.

Měl jste jako dítě nějaký ten sen, či svého idola, ke kterému jste vzhlížel?

Měl jsem veliké štěstí, že si mně v mých dvanácti letech vybral do hlavní rolu filmu Můj přítel Fabián režisér Jiří Weiss. A dokonce jsem během půlročního natáčení u tohoto velikána českého filmu bydlel. Weiss mi v mnoha ohledech nahradil to, že jsem svého otce vlastně nepoznal. / Němci ho během války zastřelili./

Weiss mne v začínajích pubertě zasvěcoval do všech tajů života, v jeho blízkosti jsem měl možnost poznávat celou tehdejší uměleckou elitu spisovatelů, výtvarníků, filmařů a hudebních skladatelů ( Fikar, Aškenázy. Tichý, Janeček, Zrzavý a další/ A to prostředí, ten styl života mne natolik ovlivnil, že jsem se již tehdy rozhodl vybrat si svojí cestu životem za kamerou, stát se taky filmovým režisérem.

Dá se mluvit vůbec o nějakém vzoru, když své dětství a mládí jste prožil ve válečném a poválečném období? Jistě jich je hodně, někde tam v podvědomí, které jste vytlačil, přesto máte nějakou zásadní vzpomínku na Terezín, o které byste byl ochotný hovořit?

V Terezíně jsem byl posledních pět měsíců před koncem války. A tak mnohem více vzpomínek a emoci na které nerad vzpomínám se váží na období před Terezínem. Na dobu, kdy jsem jako dítě byl ukrýván v katolickém kláštěře v Bratislavě. A kde jsem musel změnit nejen svoje jméno / Julius na Dušan/ ale změnit celou svoji identitu židovského dítěte na náboženský založené katolické dítě. Napsal jsem o tom i scénář pro film – Dům mrtvých děti – který jsem bohužel neměl možnost realizovat.

Byli Vaši synové ovlivněni „Básníky“, že se vydali na lékařskou profesi, nebo Vy jste byl ovlivněn při psaní scénáře a režírování jimi?

Oboje. Ale hlavně jsem byl ovlivněn literární prvotinou doktora Ladislava Pecháčka Amatéři aneb Jak svět přichází o básníky. Našel jsem umělecké a pracovní spojení s člověkem, s kterým máme podobné názory na film, život i politiku. S člověkem se kterým si mám v kavárně o čem povídat.

A pochopitelně filmy o básnících – ať si to synové přiznají nebo ne – je velice ovlivnili, ale zase jejich zážitky a příběhy zase ovlivnili mne a mnohé z nich se dostaly i do dalších dílů „ básníků.“

Jak jste jako otec dvou lékařů pohlížel na budoucí odchody lékařů? Byli synové zapojeni do této stávky?

Domnívám se, že znám problémy našeho zdravotnictví dosti dobře a to nejen přes svou tvorbu ale i prostřednictvím svých synů A tak není divu, že jsem byl a jsem na straně stávkujících lékařů

Můj starší syn Dušan má jako praktický lékář soukromou ordinaci, takže se nemusel účastnit akce Děkujeme, odcházíme. Mladší syn David jako chirurg v nemocnici Ikemu se pochopitelně k akci připojil. A je možná shodou okolnosti, že byl jedním ze tři doktorů v celé republice, kteří nebyli přijati zpátky. Všechen tisk o tom psal. Titulky zněly i takto: Syn známého režiséra doktor Klein vyděrač. Doktoři i zdravotní sestry v Ikemu se podpisovou akci postavili za Davida a tak nezbývalo vedení nemocnice nic jiného než že vzali Davida zpátky. Jenom v komentářích k článkům na internetu se o tom  objevilo mnoho antisemitských zvratků s jakými jsem se snad ještě v životě nesetkal. To mi o naší společnosti hodně napovědělo.

Považujete českou společnost za multikulturní?

Jak z výše popsaného vyplývá nepovažuji naší společnost za kulturní, takže o multikultuře nemůže být ani řeči.

Jak to máte se svým židovstvím? Dodržujete nějaké židovské zvyky?

Nedodržuji. Vlastně jedno ano. Chodím rád do kavárny. A hrdě se hlásím k tomu že jsem žid.

A mou poslední otázkou, jaký je Váš vztah k Bohu?

Na tuto otázku si dovolím neodpovědět. Je to oblast Kam nikdo nesmí / tak se jmenoval jeden z mých filmů/.

Doplňková otázka: Myslíte si, že současný český občan je ještě znepokojen korupčním jednáním politiků, nebo že už to znepokojení vyznělo v rezignaci, a všem je politika lhostejná. Neusilovali právě o to zrovna čeští politici a po 22 letech se konečně dočkali?

Nevím jestli je současný český občan znepokojený korupčním jednáním politiků a nejen korupci ale i zlodějnou se kterou jsme konfrontovaní na každém kroku.

Jsem člověkem minuleho století, kradli se cihly na stavbě a papír v kancelářích. Vždyť ti tehdejší politici byli tak neschopní, že neuměli ani krást. A korupce spočívala ve vajíčkách pro doktora a korunou do kapsičky holiče. O korupci a krádežích dnešní naší společnosti se nám nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.

Mám takový dojem, že jsme si na to zvykli a místo toho abychom byli jednáním našich politiků znepokojení, připadá nám to všechno jako v nějaké potrhlé komedii. Jenomže, bohužel, to není filmová komedie ale krutá realita. Ale bude líp – už není co krást.

Autor: David Fábry