Po přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 zahájili nacisté holocaust, nejhrůznější genocidu 20. století.

Po letech vytěsňování Židů ze společenského života bylo před 70 lety, 16. října 1941, zahájeno i v Protektorátu Čechy a Morava “konečné řešení židovské otázky” prvním transportem Židů z Prahy do Lodže. V pěti transportech bylo do 3. listopadu deportováno 5002Židů, z nichž přežilo pouhých 276. Celkem bylo z českých zemí v letech 1941-1945 deportováno přes 81.000 Židů, z nichž se osvobození dočkalo na 10.500. Genocidní politika nacistů tak i na území Protektorátu začala naplňovat Hitlerova slova z ledna 1939 o “zničenížidovské rasy v Evropě”.

“Transport ostříhaných vystrašených ovcí – tak vypadala evakuace Židů z Prahy,” napsal později v deníku jeden z postižených, novinář Oskar Rosenfeld. Rodák z moravských Koryčan (1884) emigroval po připojení Rakouska k Německu v roce 1938 se svou ženou do Prahy. Zde pracoval jako korespondent. V roce 1939 utekla jeho žena do Británie, on sám to již nestihl a v listopadu 1941 odjel s transportem do lodžského ghetta, kde si našel práci v archivu. Zahynul v srpnu 1944 v Osvětimi.

“Když bylo něco takového možné, co bude ještě potom? K čemu ještě válku? K čemu hlad? K čemu ještě svět?” popsal Rosenfeld lodžské ghetto v deníku (v 15 sešitech), který psal od února 1942 do července 1944.

Situace Židů v českých zemích se začala zhoršovat již za tzv. druhé republiky, první deportace Židů směřovaly již v rámci Protektorátu v říjnu 1939 do Niska nad Sanem na východě nynějšího Polska. Posláno tam bylo na 1300 Židů z Moravské Ostravy a Frýdku-Místku a asi 700 z Vídně. Židé si v sousední vesnici Zarzecze vybudovali tábor, který byl ale na jaře 1940 zrušen a vězni se vrátili domů. Nacistické vedení se totiž rozhodlo pro koncentraci židovského obyvatelstva ve velkých ghettech.

Již dva týdny po nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v Praze koncem září 1941 se 10. října konala v Praze porada, na které bylo rozhodnuto o deportaci části českých Židů do Lodže a Terezín byl určen jako vhodné místo pro soustředění většiny protektorátních Židů. Všichni byli zbaveni majetku, museli odevzdat klíče od bytů, byla jim odebrána státní příslušnost a do transportu si směli vzít zavazadla o váze 50 kg na osobu. “Odcházeli jsme z bytů, kde zůstávalo veškeré vybavení … – a už čekaly na kořist hyeny, cizí i domácí, které o odchodu Židů věděly,” napsal Rosenfeld.

“Vlak zastavil kdesi na poli, dveře se zprudka otevřely. Více než 1000 unavených, ubitých lidí slézalo po schůdkách dolů, kufry v rukou. Gestapo je pohánělo: Vpřed! Během! křičeli plavovlasí, dobře živení mládenci. Jeden gestapák s ježatou bradou, rusým obočím a pichlavým pohledem křičel na ‘nové osídlence': Dělej, ty židovská svině!” napsal Rosenfeld.

Kromě 5002 Židů z Protektorátu přijelo v první vlně deportací do Lodže dalších asi 15.000 Židů z jiných zemí (na 5000 z Vídně, 4200 z Berlína a další z Kolína nad Rýnem, Hamburku, Düsseldorfu či Lucemburska).

“Ghetto v Lodži bylo jedním z nejhorších. Sám název Lodž, Litzmannstadt, vyvolával hrůzu. Lidé tu nemuseli čekat na svůj příděl cyklonu B. Umírali vyčerpáni otrockou prací. Až ti nejodolnější skončili v plynu,” napsal později spisovatel Arnošt Lustig.

Lodžské ghetto bylo přeplněné a vztahy zde vypjaté. “Proti místním jsme ale na začátku byli boháči,” uvedl Michal Solomonovič, který strávil v ghettu tři roky. Od ledna 1942 bylo přelidnění a problémy se zásobováním potravinami v Lodži řešeno deportacemi do nedalekého Chelmna, kde byli Židé vražděni za pomoci pojízdných plynových komor. V dalších letech vedla cesta i do dalších vyhlazovacích táborů.

Protektorátní Židé mířili od listopadu 1941 do ghetta v Terezíně (první transport tzv. komanda výstavby tam odjel 24. listopadu 1941). Celkem terezínským ghettem prošlo asi 155.000 Židů (z toho asi 75.000 z Čech a Moravy), v Terezíně zemřelo na 35.000 vězňů a do vyhlazovacích a koncentračních táborů bylo deportováno více než 87.000 lidí, z nichž se osvobození dožilo 3800 lidí.

Po první vlně transportů odjelo ve druhé vlně od 8. listopadu 1941 do 6. února 1942 převážně z německých měst přes 30 transportů, zpravidla po 1000 lidech. Jejich cílem byla ghetta v Rize, Kovně a Minsku. Ve třetí vlně deportací odjeli Židé z Protektorátu, Vídně i německých měst mezi březnem a červnem 1942 do varšavského ghetta a dalších ghett v menších městech lublinské provincie.

Životní podmínky v těchto “židovských obytných čtvrtích” přeměněných ve vězení byly stejně jako v Lodži natolik nelidské, že příchozí v nich obvykle nevydrželi vegetovat déle než tři týdny. Kdo nezemřel v ghettech, byl zavražděn v nejbližších vyhlazovacích táborech v Chelmnu, Belzeci, Treblince, Sobiboru a Osvětimi.

“O ghettu a lágrech jsem dlouho nedokázala mluvit. Nesnášela jsem otázky typu Jaké to tam bylo? To není film, abych vyprávěla obsah na požádání. Také mi strašně vadila otázka, jak to, že jsem to přežila. Já přece nevím, je to náhoda. Každý, kdo prošel ghettem, si klade otázku, proč zrovna on to přežil, proč ne někdo jiný, možná cennější,” řekla jednou Věra Šlesingerová, která ghetto v Lodži přežila. Pomohl jí film Schindlerův seznam, po kterém se naučila překonávat zábrany. “Uvědomila jsem si, že my jsme ti poslední, kdo o tom mohou vypovídat,” řekla.

Praha 14. října (ČTK)