„Poznal, pravím, Josef bratry své, ale oni nepoznali jeho.

A tehdy řekl jim… Špehéři jste…“ (gn 42:8-9); V dolní lince příběhu nás tento detail nezarazí, Josef měl asi líčení, docela jiný kostým, než ve kterém  běhává kočovník kolem svých stád a také, pravda, nějaký ten pátek přeci jenom utekl od chvíle, kdy bráškové strčili holobradého puberťáka do prázdné jeskyně sloužící za kontejner vytesaný k tomu, aby v období dešťů pobral co nejvíce vody řinoucí se po skalách. Proč se jim ale nedává poznat? Zohar učí – protože ještě nedorostli! A oni skutečně nedorostli. Ani tehdy, ani dlouho potom, jak se lze dočíst pak později v závěrečném čtení z knihy Genesis v parašat Wajchi: Protož vzkázali Josefovi řkouce: Otec tvůj ještě před smrtí přikázal, prosím odpusť již bratřím svým … (gn 50:16)

Seděl takhle rabi Abba na zápraží poblíž cesty vedoucí do Lodu, a s požitkem se díval na okolní svahy. Náhle si tam na kopci u skladní rozsedliny všiml poutníka. Ten človíček trmácením už pořádně uondaný si setřel pot z čela, posadil se a v okamžení usnul. Ale brzy se tam odkudsi vyplížil had a hrozilo, že pospávajícího nešťastníka uštkne. Když v tom se cosi šustlo. Jen letmý pohyb. Možná pád, možná rychlý smyk. Je to kousek dřeva? Anebo něco jiného? Každopádně to hada zabilo.

Když se pak  pocestný probudil, v prachu před ním mrtvý plaz. Přílišnou pozornost tomu ale nevěnoval, a vida, že není komu poděkovat, vzdává díky alespoň Nebesům a pokračuje v cestě, netuše, co se za jeho zády děje. To však zřetelně viděl právě rabi Abba (učí Zohar), a věru nestačil věřit svým očím. Toto nebezpečné místo se najednou propadlo kamsi do hlubin země.

Abba si počkal, až pocestný dorazí až k jeho dveřím a hned se naň obrátil se zvědavou otázkou: „Poslyš, bratře žide, můžeš mi říci něco o svém životě, abych pochopil, proč Sladký požehnaný zrovinka ve tvém případě zařídil  takové dva poměrně veliké zázraky? To určitě nebude jen tak pro nic za nic!“

„Nevím, nedělám nic výjimečného. Jdu si jen tak světem a snažím se nepotkat nikoho, kdo mi mohl ublížit,“ usmál se pocestný. „Abych to upřesnil, neutíkám ani před světem, ani před bolestí, ale když už se navzájem s někým zraníme, snažím se seč mohu, abychom se smířili. Ne vždycky se to podaří, však víš, jsme jen židé, a tak alespoň, jestliže zklamu a protivníka smířit nedokážu, neusnu dřív, dokud se s ním nesmířím alespoň v srdci.“

Vypravěč, vida Abbův čím dál větší úžas, vysvětluje dál. „Nedívej se na mě tak. Nejsem žádný cadik, prostě si jen v duchu říkám, jak nesmírně se ten druhý musí asi soužit, jak zbytečně ničí svoji vnitřní harmonii, jestliže na mně ještě pořád zuří. Bez ohledu na to, zda právem anebo bez příčiny. Protože má mysl zaměstnanou záští. Upěchovanou tak, že se nemůže oprostit.  Je mi ho líto, myslím na něj a prosím Nebesa, aby se nezničil docela. Ale nic nelze věšet jen do klína Sladkého požehnaného, to jistě uznáš, a tak se prostě i nazítří a dál a dál snažím o smíření. Dokud mi nedojdou síly…“

Abba se znovu zadívá k místu, kde se to všechno seběhlo .. A nyní vidí i detaily toho, co již letmo spatřil. Vidí hluboko, až na dno světa a jazyka, kterým svatý Zohar vyučuje. Toho hada, ne nepodobného stvoření od Stromu poznání dobrého a zlého zabil kus dřeva. Možná ze stejného stromu, ze kterého byla i ta Mojžíšova, z toho dřeva, která kdysi dávno dokázalo změnit vody v Mara ve vody přeci jen k pití. Ale přeci tam v Mara, byly to vody docela normálně pitné!!  Zhořkly jen zbytečným pobrukováním, že se ten život nedá pít. Jak můžeme vědět, že dřevo, kterým byly oslazeny, nebyla vlastně také jenom „hůl rozumu“, kterou Moše přetáhl všechny reptáky po jejich duchovním hřbetě?

Ale nestačí zabít jenom hada polopravdy. Toho co slibuje: „Jestli chcete být jako bohové, ochutnejte se. A splní se vám to. Budete také „soudci“, přesně jako bůh….“  Tohle slíbí, ale co to Hadisko záludné dodat zapomnělo, byla skutečnost, že chuť soudit se v člověku sice opravdu narodí, ale patřičný „vhled“ se z žádného jablka nakousat nedá. Rádi nasloucháme polopravdám, a pro jejich „děsivé“ anebo „bulvární“ jiskry často zapomene opřít se o logiku tóry a ptát se, zda je to v řádu vesmíru. A když pak nakonec zjistíme, že to bylo jen polopravda, jednak je už zpravidla pozdě a pak, neuvěřitelně – až k smrti vášnivě – zuříme. Zpravidla ovšem ne na sebe. Poznání může přinést taky strach.

A tak se vlastně ten kousek dřeva po chvíli sám změnil v dalšího hada. Ať už toho prvního ubezdušil ještě, když byl palicí, anebo teprve nyní, když se stal kobrou, není podstatné. Každopádně, dokonce i z toho, co zachraňuje, se může stát nebezpečí (učí svatý Zohar). Stočená do klubíčka číhala nová zmije na to, až se poutník probudí. Zvědavá, zda se člověk začne svému nepříteli mstít. Ten ale, po svém procitnutí, jenom vzdal díky, zprudka se zvednul, aby šel dál a pokusil se (dokud dýchá) vracet Nebesům to, co každého jedince investovala. Ne konkrétně ve prospěch anebo pro zkázu jednotlivců – hlíny a křehkosti, ale pro společnou duši lidskosti. Která je – právě při poskládání všech střípků do jediného celku – bohem. Respektive božskou složkou hlíny a křehkosti, jak čteme hned na začátku Písma: A vdechl jemu v chřípí jeho oživující dechnutí , a stal se tak člověk duší živou … (gn 2:7)

A jak se tak zprudka postavil, kus kamene, na kterém byl seděl a na němž se vyhřívala ta druhá zmije, se propadl hluboko do rozsedliny ve té skále. Možná že až do Gej hinnom, kam po právu patří všechny polopravdy. Včetně té, že pokud nám někdo ublíží, však už mu to spočítáme…

Rabi Abba si protřel oči a tiše konstatoval: „Teď už tomu rozumím, proč se Panovník vůči tobě chová tak velkomožně. Tvoje zásluhy jsou větší než zásluhy Josefa Egyptského. Josef se smiloval v patřičné chvíli a nad těmi, kdo velmi dobře věděli, že se provinili a čím. Ty se ale asi  slitováváš i nad těmi, kteří si svou vinu ani na vteřinku nepřipustí…“          Pak se posadil se a otevřel studium veršem: Kdo chodí s prostou myslí, chodí bezpečně. A dobře se pozná ten, kdo vede své cesty (v tomto ohledu) nepatřičně, většinou ho to nakonec zlomí … (prv 10:9) Stačí prostá mysl bez paranoi postranních podezření, a nic nás nezraní. Co ale znamená, dobře se pozná ten, kdo nechodí…? –  Že bude dobře „poznán“ nejen svým okolím v tomto světě, ale také v očích všech „baalej-dinim“. Tedy jednak v očích nás, kdo si ustýláme v prachu, nás plničkých strachu za vinu a zahanbených z pocitu, že nám nebylo doposud odpuštěno. Přesně tak, jak se to stalo Josefovým bratřím, jak čteme v příběhu o první návštěvě synů Jákobových tam poblíž obilnic Micrajim. A především – nás zdráhajících se  uvěřit tomu, že nám odpuštěno bylo, protože my sami v sobě tolik prosté mysli nenacházíme.  Nevěříme a tak špehujeme, v čem je asi zakopán ten egyptský pes.

To by ale nebylo tak zlé, někdo si pomyslí, dokonce přirozené. Má to ale háček. Co je dole, to je i nahoře a jakým soudem soudíme (i sebe), takovým budeme souzeni. Kdo se neusmíří, bude posuzován nesmiřitelně, a pokud nevěříme, že nám lze odpustit, odpuštěno nám skutečně nebude. Bratr Josef nám možná odpustí, ale Nebesa ne. Protože si neumíme odpustit sami.

Autor: Jaroslav Achab Haidler