Miloš Zeman, prezident České republiky, během konference na Pražském hradě, která se konala u příležitosti 70. výročí osvobození Osvětimi Rudou armádou, hovořil o mnoha věcech, ne se vším lze souhlasit, se základní podstatou projevu jistě ano.

V jednu chvíli pan prezident zmínil krizi intelektuálů, kteří byli fascinováni Adolfem Hitlerem a jeho nacistickým režimem, a při té příležitosti vyslovil prezident několik známých i méně známých jmen. Záhy po prezidentově vyslovení jména žurnalisty Ferdinanda Peroutky¹⁾ se začaly ozývat kritické hlasy. Pochopitelně, Peroutka přece strávil řadu let (1939–1945) jako vězeň v nacistických koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Měl by tedy být ve vztahu k německému nacismu naprosto křišťálově čistý, a ne být obviňován z nějaké fascinace nacismem. Na první pohled se to vše zdá logické a lze si myslet, že prezident Zeman udělal nepříjemný historický přešlap. Jenže…

Jako asi každý, kdo se dlouhodobě a upřímně zajímá o vztahy Čechů a Němců v kritických okamžicích minulého století, se snažím studovat i dobové prameny, dobový tisk je velmi dobrým zrcadlem aktuálních pocitů lidí, a člověk, který čte tento dobový tisk, má v tu chvíli tak nějak prst položený na tepu dějin, tohle nemůže zprostředkovat sebelépe napsaná historická studie, protože ta už je interpretací viděnou zpovzdálí, a tedy ovlivněnou i znalostmi souvislostí, které účastníci dějů aktuálně většinou tak podrobně anebo vůbec neznali. Mezi jeden ze zdrojů velmi dobře odrážejících dobové události vyhrocených česko-německých vztahů mezi lety 1938 až 1939 patří i časopis „Přítomnost“²⁾, který redigoval Ferdinand Peroutka, takže se cítím být s tímto časopisem (s jeho dostupnými verzemi) poměrně hodně obeznámen. Proto mohu s klidným svědomím napsat, že článek s názvem „Hitler je gentleman“, o kterém mluvil prezident Zeman, v těchto dostupných číslech není. Ale…

Přece jen tu je něco, co je nutno vzít v potaz a v čem by mohl mít prezident Zeman díl pravdy. Čteme-li Peroutkovy články v období let 1938 až 1939, nemůžeme si nevšimnout na sklonku roku 1938 a na počátku roku 1939 výrazného posunu v jeho názorech, je tu zásadní rozdíl dikce v článcích „Něco o českém národu a židech“ (Přítomnost, 19.1.1938) a „Češi, Němci a židé“ (Přítomnost, 22.2.1939); během jednoho roku je to velký posun, včetně Peroutkova podivného lpění na výhradním psaní slova židé s malým písmenem „ž“ a výslovném odmítání psát velké písmeno „Ž“ při národním kontextu Židů. Pak je tu článek „Nový poměr k Německu“ (Přítomnost, 29.12.1938), některé pasáže mne v něm hodně překvapují, zvláště oproti článkům z jara 1938. Peroutka byl šéfredaktorem Přítomnosti, a proto je těžko pochopitelné, že pod jeho vedením mohl vyjít překlad naprosto pozitivistického textu „Hitler po lidské stránce“ (Přítomnost, 20.07.1938), protože tu drobnou kritickou poznámku v úvodu tohoto článku možná spousta lidí mohla pod dojmem celého textu pominout.

16. března 1938 vyšlo opravené vydání Přítomnosti (první vydání bylo konfiskováno cenzurou), a i na to opravené vydání opět vtrhla cenzura. U článku od Peroutky cenzoři odstranili cca třetinu textu, jsou tam velká bílá místa, a odstranili dokonce název samotného článku. Aniž bych chtěl prezidenta Zemana nějak hodně hájit, kladu si otázku, zda někde jinde není dochován obtah/otisk štočků buď zabavené verze, nebo otisk štočků verze vzniklé před zásahem cenzury do druhého vydání. Zvláštní totiž je, že ani nevíme, jak se ten článek jmenoval, název byl odstraněn jak z přehledu článků uváděném na titulní straně, tak přímo z vnitřní strany časopisu (strana 161), kde tento článek začíná.

V roce 1938 cenzura zabavila ještě několik dalších vydání Přítomnosti:

25. května – po zabavení prvního vydání opět zasahovala cenzura i v druhém vydání do Peroutkova článku.

1. června – zdá se, že toto vydání redaktoři a autoři hodně přepracovali, přesto tam cenzura opět řádila i v druhém vydání v článku Mileny Jesenské.

21. září – tam je v druhém vydání jen malý zásah cenzury na straně 593 v Peroutkově článku.

Takže v roce 1938 čtyřikrát zmizelo celé vydání Přítomnosti a druhé vydání muselo být odlišné, je tedy dost možné, že takový článek (o kterém prezident Zeman mluví) existoval, ale nedochoval se v těch vydáních, která my běžně známe.

Prezident Zeman tvrdí, že ve svém projevu vycházel z pramenů jiných autorů, nemůžeme vyloučit, že někde existují obtahy/otisky štočků, které někdo měl možnost vidět a na základě nich komentoval Peroutkovo dílo.

Další věc je, že redakce Přítomnosti u vydání z 15. března 1939 připouští, že časopis/úvodník „zastaral“ přímo v rotačce, a je tedy zřejmé, že vydání za pochodu předělali, opět i zde existuje možnost, že se někde zachovaly obtahy/otisky původního vydání.

Ferdinand Peroutka měl spoustu nepřátel a po krku mu šly dva režimy, které jistě archivovaly vše, co o něm bylo dostupné; to, co nahromadili Němci, to dost možná převzali komunisté, a těm rozhodně Peroutka jako šéf české sekce Svobodné Evropy musel hodně vadit. Komunistům by se jistě kompromitace Peroutky, byť i jen jeho dočasným souzněním s Němci, mohla hodit – minimálně v padesátých letech, jenže my si již dnes neuvědomujeme vše, co bylo tehdy vůči emigrantům publikováno.

Prezident Zeman evidentně často používá dost staré prameny (to, že vyšly ve své době a z popudu komunistů, ještě nutně nemusí znamenat, že jsou vždy nepravdivé), nejde proto vůbec vyloučit, že prezident může vycházet z nějaké komunistické publikace z padesátých let, a tam může být všechno možné. Navíc spoustu materiálů komunisté vydávali jen pro interní potřebu (také nějaké takové interní publikace mám ve své knihovně, většinou ty, které komunisté vydali k církvím a k „ideodiverzní propagandě“), a ne vše z toho je dnes dostupné, ale kdo ví, co má prezident Zeman -který je velkým milovníkem knih- doma a co může najít na Hradě a v Lánech…

Ostatně, kdyby chtěl jít prezident Zeman opravdu Peroutkovi (pomyslně) hodně po krku, mohl citovat Peroutkův článek  „Češi, Němci a židé“ (Přítomnost, 22.2.1939), protože slova jako „roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu“, by u účastníků konference spoluorganizované a spolufinancované Židy jistě vyvolala větší efekt a pobouření než nějaký název článku „Hitler je gentleman“. Ale právě proto, že prezident Zeman vůbec nesáhl ke spoustě takto se nabízejících citací, si myslím, že samotné články od Peroutky a dalších nečetl a že si -žel- vystačil pro svůj názor a projev s tím, co už o tom napsali jiní.

A byla tedy nějaká krize intelektuálů, nebo jen prezident přeneseně cílil na své „oblíbence“ z „pražské kavárny“? Krize nepochybně byla, to vidíme v roce 1938 z řady dobových článků, od bojové nálady ke zklamání ze zrady spojenců, kteří se odmítli podílet na smluvně deklarované obraně Československa, od snahy podporovat Beneše ke snaze Beneše chápat či omlouvat až po naprosté odvrácení se od Beneše. Od výslovných odsudků politického extremisty Hitlera k opatrnému „poznávání“ skutečné (lidské) tváře německého vůdce Adolfa Hitlera až po snahu překvapivě začít chápat německé postoje a politické kroky. Od pobouření nad německou svévolí vůči Československu až k „politicky korektním“ komentářům o významu práce nového říšského protektora von Neuratha³⁾. Politicky turbulentní rok 1938 a počátek roku 1939 rozhodně otřásl životy většiny lidí v Československu, jak fakticky, tak i po stránce názorové, ve snaze pochopit novou realitu či v prosté (a mnohdy spíše podvědomé) snaze přežít se lidé náhle začali ztotožňovat s názory, které by si dříve nepřipouštěli nebo by je proklamativně odmítali; v této situaci nebyl Peroutka výjimkou, alespoň podle dikce jeho článků se to můžeme domnívat. Co si myslel soukromě, to už se dnes nedozvíme, že se vrátil spíše k ideálům a názorům, které jej nesly životem po celá třicátá léta, to se můžeme domnívat z toho, že nakonec skončil v koncentračním táboře. Člověk má nepochybně právo na pochybnosti, na posun v názorech (jinam či tam i zpět) na základě nově získávaných informací i osobních zkušeností. Peroutka a prezident Zeman mají jedno společné – informace a jejich interpretaci. My dnes žijeme v době, kdy informační technologie lehce umožňují informacemi manipulovat, překrucovat fakta, a dokonce vytvářet naprosto neodhalitelné plagiáty. Jsme zahlcováni řadou nepotřebných informací, snad i proto, abychom občas nevěnovali pozornost tomu podstatnému. A co je to podstatné? Svědomí! Myslím si, že Peroutka se snažil, aby jeho svědomí souznělo s informacemi, které měl v tu danou chvíli k dispozici, proto ho nepřestanu považovat za jednoho z našich velmi dobrých žurnalistů, jakkoliv s ním v různých jednotlivostech nemohu plně souhlasit. Rád bych věřil, že se o to, aby jeho svědomí souznělo s jemu dostupnými informacemi, většinou snaží i prezident Zeman a že se takto snaží tyto informace i dále interpretovat, a byť jsem vůči němu mladší, tak chápu, jak obtížné pro něho zřejmě musí být vyrovnávat se se závratným moderním elektronickým informačním tempem našeho věku, zvláště když si většinu svého života vystačil s různými papírovými novinami, odbornými bulletiny a svou knihovnou.

Ostatně i já jsem měl nutkání svého svědomí podělit se s vámi o to málo, co k tomuto tématu vím a co jsem u běžných médií v jejich článcích v posledních dnech naprosto postrádal. Snad tedy to, co jsem zde napsal, bude alespoň pro někoho z vás užitečné či zajímavé.

Autor: pastor Ari

(Napsáno v „Domě u jezera“ 1.2.2015)

 1) Narozen 6. února 1895 v Praze – zemřel 20. dubna 1978 v New Yorku. Po II. světové válce se stal šéfredaktorem Svobodných novin a týdeníku Dnešek, zároveň byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou, v parlamentu však působil jen do parlamentních voleb v roce 1946. Po únorovém nástupu komunistů k moci odešel roku 1948 do exilu, nejprve do Anglie, později do USA. Od roku 1951 do roku 1961 vedl české oddělení rádia Svobodná Evropa. Je autorem knihy úvah o české národní povaze „Jací jsme“ a rozsáhlého (některými odborníky dnes chápaného jako nedokončeného) díla „Budování státu“ o počátcích Československa. Kromě žurnalistické práce napsal Peroutka několik divadelních her, z nichž nejznámější je „Oblak a valčík“ z prostředí Třetí říše, která měla premiéru 30. dubna 1947 ve Stavovském divadle. Tuto hru Peroutka přepracoval roku 1976 v New Yorku do románové verze, která vyšla v nakladatelství Sixty-Eight Publishers.

2) Časopis byl založen v roce 1924. U myšlenky jeho zrodu stál údajně i Tomáš Garrigue Masaryk. Do časopisu, který byl chápán a koncipován jako průvodce politikou a kulturou prvorepublikového Československa, přispívali Ferdinand Peroutka (jenž byl jeho šéfredaktorem v letech 1924-1939), Karel Čapek, Eduard Bass, Jaroslav Stránský, Milena Jesenská a mnozí další.

3) JUDr. Konstantin Hermann Karl svobodný pán von Neurath (narozen 2. února 1873 –  zemřel 14. srpna 1956) byl německý nacistický politik a diplomat. Byl to veterán první světové války, který později v Třetí říši jako důstojník SS dosáhl hodnosti SS-Obergruppenführer. V letech 1932–1938 působil jako ministr zahraničních věcí nacistického Německa a v letech 1939–1943 vykonával funkci říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava.