Zeptejte se někde v chederu na největšího z proroků.  Uslyšíte sborové Moše, rabejnu…

V nedělní škole už může zaznít jmen více, ale prorockou koalici  křesťanského světa by určitě jako premiér sestavoval Izaiáš, protože se pro klubové záměry této skupiny poutníků na Sijon dá tak vele-šikovně zneužít…  Nu a ve stínu minaretů (v některých zemičkách únavně unavené paní Evropy  minaretů zakazovaných !) byste se asi nejhojněji dopočítali Muhamada.

S proroky to bývalo všelijaké. Nežili si sice nejhůř, ale to věčné riziko, že budou ukamenováni za lživé proroctví, že je spolkne něco velkého v moři, pokud by snad dostali přirozený strach právě z toho ukamenování, že je pomorduje Jezabel anebo meč, protože se coby proroci „pokazí“ sami od sebe a budou radši prorokovat maličko křivě, jen aby je nepovraždil namíchnutý lid, jehož srdce ztučnělo a zpičilo stejně jako srdce proroků…

S Malachiášem a Zacharjou pak jakoby spolehlivý a zřetelný hlas prorocký dokonce na nějakou dobu ustal, a  prorokovati  budou prorokovati naši synové a dcery a mládenci vidění vídat zase teprve až s příchodem „toho dne“….

Co je však zvláštní, oni nám ti proroci ani moc nechybí. Někdo si vystačí i bez nich jen  s podestýlkou zaručené spásy, jiný má pocit, že nestíhá plnit ani to, co mu  už  naprorokováno bylo, a že tedy oddělená či vyvolená existence je vlastně dřina, a někdo, mezi prorokův vous sem tam přihodí pár deka semtexu. Liberálům zas naprosto uniká, že na to, aby mohl být někdo svobodomyslný (= liberální), musí být setsakra přísný sám na sebe, protože jinak je liberalismus jen politicky korektní termín pro neuvěřitelnou lenost být věrný. Jenomže nevěra to je vlastně smilstvo a víme dobře, jak to dopadlo se všemi, kdo na pahrbcích a u dřev smilnili s ukydanými bohy země…

Tradice také učí, že První chrám – to bylo panečku dílo!! Dokonce i s archou, manou a dalšími převzácnými atributy, Druhý chrám byl už jen stínovým odleskem velkoleposti toho Prvního, i kdyby nakrásně architektonicky předčil budovu toho původního. Čímž má být jemně naznačeno, že ruku v ruce s trvalou a  nespornou evolucí probíhá také trvalá  (a žel stejně nesporná) degenerace. Degenerace darů ducha. O proroky skutečně nestojíme. Stačí nám předplatné časopisu Astro a občas nějaká ta TV-kartářka.

Začít tudíž komukoli vnucovat bez homeopatické přípravy rovnou některého z těch „největších“ je v podstatě marnohra. A tak se paradoxně „největším“ prorokem dneška stává nikterak „veliký“ prorok   Cadok (Sádoch) …

Jsme zrovinka ve chvíli, kdy David neukočíruje svého dredatého synátora Abšoloma do té míry, že se v okolí Jerušalajmu schyluje k občanské válce o trůn a král a žalmista pro jistotu sídelní město opouští.  Přebrodili Cedron a hleďme, spolu s královskou družinou je tu i Sádoch a s ním i levité a truhla úmluvy. Bible tomu mini-prorokovi neříká ani navi (ten který je uváděn do souvislostí) ani choze (ten který mívá vidění) – ale docela nevysokým titulem ha-roe (vidoucí, ten který vidí).

A David ho vrací zpátky. Do města, které on sám už taky nemusí opanovat! A navíc – posílá ho se slovy: Vrať se, copak snad nejsi vidoucí? Vrať se tam kvůli pokoji… (2sam 15:27);  Co na tom, že se truhla úmluvy nemůže stát rukojmím prchajícího krále! Co na tom, že si  král v Cadokovi a jeho průvodcích vytváří  bezděčné spojence v týlu!  „Jsi-li vidoucí, vrať se! Kvůli pokoji!“ Až mne z toho oslovení kacířsky napadá, že mládenci a panny nezačnou prorokovat dřív, dokud se nestaneme vidoucími. A k tomu není zapotřebí vidět za závoj obskurna, nervovat se, že nám vysychají stigmata  a že pomalu hluchneme vůči volání Bat-kol (Dcery hlasu). K tomu, abychom byli největšími proroky dneška, stačí jen trocha cadokovského. Vidět. Sebe bez příkras a protějšek i s Jiskrou boží přítomnosti tam někde uvnitř. A nejen to.  Základní rozdíl mezi „tolerantním“ a „vidoucím“ je skutečnost, že ti druzí se v našich očích uvidí taky. Klidně i takoví, jací fakt jsou (pokud máme jistotu, že jim nekřivdíme), ale že JSOU.  Vemte si jen pojízdné schody do metra.  Také i po nich sestupují a vystupují zástupy andělů, a přece to žádný Jaákovův žebřík to není, protože tihleti dolní andělé nejsou vidoucí. Radši očima uhnou — bokem k nezajímavým reklamám anebo dovnitř ke hluku  i-podu. A já kolikrát taky!! A přitom i na „slitovnici“, (na tom důležitém přikryvadle truhly úmluvy) stáli dva cherubíni hezky proti sobě a dívali se sobě do očí. A teprve tam – ba dokonce jedině tam, v tom JÁ A TY prostoru se zjevovala šechina. Co takhle zase zpátky přes Cedron. Kvůli pokoji?

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si od autora nejčtenější článek: Umodlenci – Adir ba-marom