Je to divné, že Bohu (ať je rodu ženského či mužského) nevadí, že vystupuje ve všech náboženstvích světa, a lidé ještě lpí na představě, že jejich cesta je ta jediná správná.

Ať člověk řekne o Bohu cokoliv, vždycky se najde někdo, kdo s ním nebude souhlasit. I když člověk řekne, že každá láska k Bohu je správná. Nemyslím, že je nejdůležitější věcí podoba, kterou na sebe Bůh bere. Nejdůležitější je podstata.

Záleží jen na tom, jak člověk Boha vnímá a jak moc mu dovolí vstoupit do svého života. Každý vidí Boha v něčem jiném. Je pouze na nás, jestli se spokojíme s tvrzením, že Boha nikdy nikdo neviděl. Pokud očekáváme Boha jako starce, který bdí někde ve vesmíru či na nebi, zřejmě pro nás navždy zůstane neviditelným. Ovšem zda-li se rozhodneme Boha hledat, můžeme ho najít v dětském smíchu, zpívajícím ptactvu, ladnosti jelena poskakujícího údolím, kráse duhy i lidském láskyplném objetí.

Věřící si vždy najdou nějakou podobu Boha přesně tak, jak ho budou nevěřící zneviditelňovat. Bůh je vždy omluvitelný, jedinečný, dobrý, spasitel, vykupitel. Je tomu skutečně tak? Proč by měl Bůh milovat všechny stejně, když mu odpíráme existenci? Bůh buď jednoduše není nebo je všude kolem v jakékoli podobě.

Lidský mozek přirozeně potřebuje na vše vysvětlení. Co nechápeme, nás nezajímá. Proto vzniklo náboženství. Bůh a náboženství jsou dle mého názoru dva naprosto rozdílné subjekty. Náboženství je životní cesta, která má poskytnout vysvětlení na nevysvětlitelné. Cesta, která má zavést tam, kam chceme aby nás zavedla. Náboženství je lidská touha po nesmrtelnosti a věčném ráji. Sen o lepším životě bez útrap. Vysvětluje nám jakého Boha máme uctívat, abychom dosáhli toho, co si sami vybereme. Ukazuje Boha jako osobu. Dává mu svojí podobu.

Má být tedy náboženství něčím božským, když ho vymysleli lidé? Lidé, kteří ho vymysleli za účelem uklidnit svůj vlastní strach, smutek, hněv a nenávist. Naprosto lidské vlastnosti. Náboženství je neobjasněnou nadějí lidstva, která oplývá tajemnem. Člověk je zvědavý, prahnoucí po nějakém vzrušení. To, co je tajemné, nás přitahuje i děsí.

Lidskou spiritualitu bych rozdělil na několik různých pojmů -Bůh, láska k Bohu, víra a náboženství. Tyto čtyři pojmy se mohou navzájem pojit, vyvracet, oddělovat a znovu spojovat. To je na duchovnu to zajímavé, to krásné. Na světě jsou miliardy lidí a každý v něco věří, někdo se k něčemu modlí, všichni někoho či něco milují, někteří dodržují náboženské rituály a jiní hledají Boha v nejprostších věcech. I člověk, který o sobě tvrdí, že je nevěřící , přesto věří, že ráno vstane, že mu vyjde to, co si přeje… Víra je jen pojem spojovaný s náboženstvím a Bohem jako takovým. Pouze spojením těchto čtyř pojmů, bych nazvala jedince ortodoxním.

Není pochyb o tom, že člověka vždy bude nadpřirozeno fascinovat a ovlivňovat jeho život. Stále se bude kvůli němu umírat, válčit,doufat a věřit. Z mého pohledu je ale dobře, že si člověk přeci jen nepřipouští tak velkou sílu a je si vědom, že existuje něco mnohem silnějšího a mocnějšího, než je on sám. Ať už je to síla přírody, lásky, nenávisti nebo strachu.

Mnoho světových skvostů v oblasti architektury, hudby, literatury i výtvarného umění má náboženskou tematiku a čím jsou starší, tím více jí tam najdeme. Možná je to tím, že postupem času lidé Boha stále méně chtějí najít, kdo ví… Najít Boha lze i v talentu, jehož prostřednictvím přes člověka posílá vzkaz v kráse umění. Pro většinu velikánů býval inspirací právě on a pokud tomu tak opravdu bylo, jeho síla je nepopsatelná. Nastává otázka, zda je těžší najít Boha nebo inspriraci v něm.

Bůh může být vším i ničím. Záleží jen jakýma očima pohlížíme na svět, ve kterém žijeme…

Autorka: Simona Dostálová

Krásné III. místo v soutěži