Furt vejš je docela šikovné pravidlo. Věřím, že funguje a existuje ve všech kulturách. Jidiškajt ho pochopitelně hlásá také, ale má to háček.

Ona by ráda, aby se také konalo.  (To je to věčné skutkaření, které se lidu Jisroele občas předhazuje). Proto se někde v talmudu  narodil i šikovný dvoj-pokyn. Nepodělej se sám ze sebe, ale dělej. Tradice to  pochopitelně servíruje decentněji – morální poučkou : „Smiř se, člověče s tím, že svoje dílo nikdy nedokončíš, ale mělo by ti být útěchou, že bez tebe by k jeho dokončení nedošlo…“, zatímco druhá půlka zní: „Pokud jsi na tom tak, že nevíš co počít, nezoufej a hlavně něco dělej…“

Já vím, že poučkami si člověk nevystačí. A ani poučovat nechci. Berte to jenom jako jakási zadní vrátka k paradoxu. Vývoj je jednak očekávaný a (chraň Příroda) dokonce i žádoucí, ale  nekoná-li se  zároveň také „furt hloubš“, žádné „furt vejš“ se nedostaví.  Ale kde není nic (tedy ani vývoj), tam ani smrt nebere. Nejedná se sice o klasický případ hrůzy z prázdnoty, ono horror vacui, ale z prázdnoty by lidská bytost děs mít měla.  Jeden příklad za jiné. Židé v médiích.

Ale pojďme se maličko vrátit. Ještě před necelou desítkou let, kdy puberťandy  postupně ztratily  zájem o Šalom a začaly uvažovat, jestli se nepřekabátit na EMO, když už mají šatník plný černých hadrů, se o židech vědělo jen tolik, že tu někde jsou (a hlavně byli), že jsou na prachy a chystají jakési blíže neurčené žido-bolševické spiknutí. Když jsem si tehdy vyšel mezi lidi v šábesdeklu,  oslovovali mne ti slušnější „důstojnosti“ a ti odrzlejší „Hele, ty jsi pop?“  Ještě to  tehdy neměli „nakoukané“.

To už se dneska víceméně změnilo. Natolik, že vám jdu  tuhle venčit svého čokla, (je to spíš jalovice, a tak mu říkáme, když se snob zeptá na jeho rasu, že je to „ mosulský telev“ – něco mezi teletem a lvem…), a v průchodu panelového štěstí stojí jakási paní. Papučky s labutěnkou na nalakovaných nohách a další „labutěnku“ na samonavíjivém postrojku v ruce. Takové to sídlištní venčení štuclů/ rukávníků – na jedno cígo a dost.  Psi nějak netuší o svých rozměrech, orientují se vůní a pudem. Inu došlo ke snaze o sblížení. Předesílám sblížení naprosto nevinnému. Žádné bezpředmětné pokusy o reprodukci. Jen takové čucháníčko.  „Vemte si toho čokla, ano ?!“,  slyším vyslovit tu paní. „Nebojte, to bude v poho…“, pokouším se o darkej šalom (cesty pokoje), protože co taky naděláte s televem, když se rozhodne, že zatáhne.  – „Ti řikám, vem si tu mrchu  pryč, ty… ty… žide!!“ – Zacítil jsem tam osten nadávky. Ale zároveň i určitý vývoj!  Lid – zdá se –  se již orientuje spolehlivěji. Ačkoli nejda na hlubinu, chová to označení „žid“ v podvědomí jako pejorativum.  Proč tomu tak je, to teď neřešme. Myslím že máslo na hlavě mají všichni. Nejvíc ale katolík. Lid zatím neví, ale už pozná. Po povrchu.   Paradox o to větší, že ta paní byla cigaňa jak poleno. Takže představa, že bychom se tam zájemně častovali tím, čím kvete slovník Vandasek – nakonec docela úsměvné…

Nemohu bránit nikomu, ani paní v labuťkových papučích, ani českému politikovi, aby sahali ke stereotypům. Smím ale díky tomu pochopit, že jsou vlastně docela hloupí.  Je, možná, docela signifikantní, že se do „rétoriky povrchu“ dostávají skutečnosti, o kterých by se lehkomyslně mluvit nemělo – ať už je to „es kommt der Tag“. Dvě EsEs navíc u jedné dosud zamrazené a dávno zapruzené partaje, anebo tyhle Paroubkoviny – ale signifikantní právě tou neuvěřitelnou povrchností.

To že mi někdo nadává do „židáků“ mi spánek nekazí. Vyjde to nastejno, jako kdyby mi nadával do debilů. Obojí buď jsem anebo nejsem. A tam někde je taky potřeba hledat klíč na má případná zranění ( a zlepšení)!  Co je ovšem daleko žalostnější, je skutečnost, že do onoho kýženého „furt vejš“ máme všichni ještě nesmírně daleko. A to proto, že jsme jako ti špunti.

Korkoví špunti pod jezem. Hojdáme se díky všemu, čemu jsme uvěřili – možná i proto, že jsme tím krmeni horem dolem – a nejdem hloubš. Dost možná jsme právě proto tím povrhem krmeni, abychom hlouběji nešli. Plovouce  v jemně zasmrádající pěně špíny povrchu máme pocit, že s touhle troškou pěny stojí a padá vesmír. Přitom už támhle v Birkenheidenau – pár metrů od české státní hranice – je každému pasáčkovi koz docela u koruny, jak velkou bradavici mají u nosu pupkáči z Čech.  A věřte mi, prosím, že mi hloupý a neuvěřitelně paranoický výkřik jednoho břichatého politika, který  začíná tušit, že ho v rámci snazšího úspěchu ve hře „na povrch“ obětuje jeho vlastní partaj – totiž výkřik, že je osud ČSSD možno srovnat se židy během Kristallnacht, taky spánek nekazí. Ten pán toho už z pusy vypustil tolik, že skoro nemá čím překvapit. Ostatně nedávno zase jiný mudrák (vlastně Modrák), kvokal cosi o církvi, a to tak osvíceně, že to snad muselo i se Stalinovým politrukem v hrobě zacukat. Je jen škoda, že se židé v médiích dostávají na úroveň tužek, pro které se neradno ohýbat, že sami fest cizoplaší soudíme všelijak nakřivo rozlitá olova a bezmála umíráme rozhořčením, že jeden ultra-levičák se synagogálním jménem Noam zákonitě podlehl naschválům partičky podobných ultras zprava. Je vážně obrovská škoda, že nejdeme hloubš. Jen to by nás dostalo vejš. Štítit se špíny a děsit prázdnoty!

Ale možná to bude právě tím, že jsem debil a žid, a nechápu, proč Čech (kterým jsem taky a docela rád  se s mateřštinou pomazlím!) má pouze sněmovnu a nikoli sněmovnu reprezentantů.  Třeba něco mít musí.  Ale takovéhle „něco“ – to není to „něco“, o kterém mluví talmud. To už je stokrát lepší jít na pole a přehodit tam na šachovnici vesmíru dva bludné kameny, než vytahovat jakkoli zbarvené šputny i s petflaškami prázdna zpod splavu. Ale mluvit vám do toho nebudu, na to nemám právo. Tak šťastnou cestu k urnám a pak snad už konečně „fut vejš“…

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Krutě křehcí