Podle prastaré tradice (snad už ze sklonku doby bronzové), tak jak je pak později zachycena v traktátu „Rány hrobu“ /Chibot ha-kever/ si první tři dny po úmrtí dávají na hrobě zesnulého dostaveníčko služební andělé, soudí a posuzují, a je-li k tomu důvod dostane nebožtík a někdy dokonce i jeho rodiče výprask.
Zní to tmářsky a pošetile, ale český sedlák shrnul totéž do úsloví: „O mrtvých jen dobře“, aniž by ovšem již během pohřební hostiny anebo jen cesty ze hřbitova opomněl mrtvému parádně „umýt hlavu“. To jsou ty skutečné rány hroby. Naše vlastní skutky, které nás předcházejí do končin neprozkoumaných a zároveň dobíhají až k „ústům hrobu“.
Netuším, jaká slova budou zaznívat z nejrůznějších úst o Arnoštu Lustigovi. Tak nablízko a důvěrně jsem ho neznal. Někdo možná namítne, že Arnošt zastupoval zejména ten sekularizovanější směr „židovstva pražských kaváren“, jiní se při vzpomínce na něj nikdy nezbaví svých vlastních výčitek svědomí, že Arnošt se na rozdíl od nich nikdy nesnížil k lacinému achichání nad osudem vyhlazených. Vždyť takový „Deník sedmnáctileté Perly Sch.“ rozhodně není patetickou elegií. Spíš naopak – jeho řádky všechny „průmyslníky holocaustu“ drsně obžalovávají a provokují. A autora výroku: „… jeho boj v koncentračních táborech proti nacistické zlovůli je pak dokladem Lustigova hrdinství a obrovské lidské odvahy,“ usvědčují z politického hyenismu a přetvářky. Domnívám se, že právě tyto výroky patří k těm nejtěžším „ranám hrobu“.
Arnošta si ale většina z nás naštěstí pamatuje pro jeho neuvěřitelnou člověčinu. Je zázrak, že si ji dokázal zachovat po absolvování pobytu v místech, kde člověk chyběl?
Anebo je to naopak paradoxní důsledek toho, co si prožil?
Jako u všeho, co nás potkává, bude pravda někde uprostřed…
Naposledy jsme se viděli v létě 2010 na sympoziu Efram v Mikulově. Nádherný člověk v koruně šedin tam promlouval přes oblouk bezmála tří generací k mladým výtvarníkům. A oni ho „žrali“ ne jako autoritu, ani jako literáta, ale především jako člověka, který „jenom tak žije“ a tento přepychový rozměr popřává každému. Každým pórem jeho bytosti a zejména odkudsi z hloubky jeho zdánlivě odrzlých, ale ve skutečnosti nesmírně laskavých očí vyzařoval dar „žít“. Jenom žít. A právě toto prosté (nikoli ovšem jednoduché) kouzlo mu získávalo všechny, které měl možnost oslovit.
Ačkoli byli oba úplně jiní, do jisté míry mi Arnošt připomíná George Taboriho, který kdysi (ve své hře Kanibalové) napsal: „Není důležité přežít, ale umřít jako člověk!“
Podle tradice je smrt každé lidské bytosti zánikem celého vesmíru. S Arnoštem končí jeden obdivuhodně nakažlivý vesmír. Ovšem zároveň je konec každého života jeho přirozenou součástí. Všechno podstatné se děje v tom vyměřeném čase. Jde jen o to, ten vyměřený čas žít. Ne prožít, ani jenom si užít. Prostě jenom žít. Tak jako Arnošt Lustig. – Takže „milovaný a vážený „bejku“ – Baruch Dajan ha-Emet.
Autor: Jaroslav Achab Haidler
3 Komentářů
Text traktátu Chibut najdete zde:
http://www.chewra.com/keshetnew/kweb/kategorie.aspx?kid=142
Dneska si ctu clanky o A. Lustigovi, vzdelavam se, a pak si prectu jeden clanek jak Klaus obhajuje Batoru a zas je mi zle.
Je to sice “off toppic” k tomuto tématu, nicméně mnozí modří jsou latentně hnědí :O)