Když jsem poprvé zaslechl výrok : „Lepší správně uvázané tefilin (modlitební řemínky) na ruce zloděje, než ruka spravedlivého, ale bez nich!“ – málem to se mnou šlehlo.

Takhle na první dobrou a pro nepřipravené ucho, to může vážně vypadat, jako by jidiškajt byla jednak pouze náboženstvím a navíc náboženstvím plným tvrdosti, nesmlouvavého plnění a strachu, jak ho  (nevím jestli trefně, nicméně  asi na základě svých vlastních zkušeností velice precizně) definovala jedna z dcer rebbe Sidona.

Teprve později mi docvaklo, že ani zloděj ani vrah si jednoduše ty „klenoty“ na ruku uvázat nemůže. Přinejmenším do té doby, dokud vraždí a krade, a že tudíž to zdánlivě podivné úsloví má k fundamentu na míle daleko.

Zároveň si nedělám iluize, že by nějaký ten řemínek nikdy  nespočinul na ruce parádně nelaskavé (křesťan by řekl – hříšné!). Jenomže to  nikdy neovlivníme,  to je záležitost přístupu každého jedince a za všechny za nás mluví v první řadě naše skutky. Ne řemínky. Ale  s jidiškajt nemá  takovéhle kšírování už pranic společného. „Šněrování“ tohoto stylu je jen uniformou anebo divadýlkem.  Zatímco Nebesa nám koukají spíš do ledvin. Jinými slovy – řemínkům na ruce vraha rozumím. Co však nepochopím asi nikdy, je výzva,  že bychom si při modlitbě za Zaslíbenou zemi měli sednout na zadek.

Pardon, moment!! Tady musím maličko zbrzdit a vysvětlit.  Nemám osobně zhola nic proti  určité pokoře. Ono kdykoli si člověk dovolí takříkajíc hejbat vesmírama (tedy vyslovovat nějakou modlitbu), měl by to dělat s maximálním respektem, asi jako když se šteluje orloj anebo se sahá holou rukou do trafostanice s vysokou voltáží.

Navíc proč se nemodlit i za „zemi“? Vyslovujeme ta slova meditace jak v modlitbě Amida tak po každém jídle. Ano slyšíte správně. Až po jídle. Ono je to jaksi praktičtější – modlitba po jídle. Jednak vám nevystydne polévka,  jednak je velice užitečné vědět, kdy jsem dojedl (jako ostatně vědět o všem, co dělám – abychom nepropadli stereotypům, vyprázdněnosti a automatismu) –  a pak, dělával to už Abraham, že nejdřív nakrmil pocestné a pak se Někam poděkovalo.  Tomu z jehož „statků“ jsme si před chvílí plnili teřich.

Otázka, proč vzpomínat  (kromě dalších skutečností – zdroj života, Jerušalajim, smlouvu, tóru a laskavost) taky zrovinka  „erec Jisroel“, když máme v žaludku příjemně teplo a šlo buď o to, posedět s přáteli a dohodnout kšefty, anebo na stojáka zpocívat nějakou rychlovku?  Odpověď není složitá.  Jíme (krom již zmíněného) také proto, abychom se realizovali.A tak  „Díky, Pane světů za zemi“ – má jednak význam – „díky za šanci, bejt tady na tomhle světě a poznávat“  a pak samozřejmě „díky za to zaslíbení, že jednoho krásného dne vzejde ze Siona poznání (tóra) a soudnost“. Tedy přímluvy za „zemi“ i s případným posazením se na zadek jsou naprosto v pořádku.  Nicméně to, před čím se na ten zadek posadím, by mi mělo určovat moje nitro a případně má vlastní  tradicí formovaná zkušenost a ne nějaký „bratříček“. A už vůbec ne se sektářským dodatkem: „Uvědomme si, jaký zázrak je existence státu Izrael.“

Něco takového neskousnu nikdy. I kdybych to nakrásně převracel sem a tam jako ty řemínky na ruce vraha. Tady žádné změkčení nenacházím. Tedy vlastně ano – za předpokladu, že si k tomu zašeptám : „A nezapomeňme si taky uvědomit, jakej je to v praxi – ta existence státu -průser.“ A tak kdykoli mi rav Abramson svým jistě upřímně míněným vybídnutím, které mi ovšem (a chyba je ve mně, to předesílám!!) připadal spíš jako servilní slint loyality, pokazil veřejnou liturgii, odcházel jsem to s malinkejma výčitkama svědomí rozchodit před šůl. Možná jsem ale vůbec nemusel. Za „zemi“ se můžu pomodlit i bez  Abramsona,  za  zemi, která se v roce 1948 deklarovala jako „stát Izrael“ určitě taky, protože to, chudinka,  potřebuje jako sůl, ale zázrak nebo dokonce naplnění biblických zaslíbení v tom rozhodně  povinně vidět nemusím.  A tudíž participovat na jakémsi  „prvomájovém hosanna“  taky ne.  Docvaklo mi to  teprve nedávno. To když Noam Chomski nebyl vpuštěn za Jordán, protože chtěl poučovat Palestince! S největší pravděpodobností o tom, co je na Izraeli shnilého. Pan Chomski má své názory, já s ním ne ve všem souhlasím a ani mne moc nepřekvapilo, že vpuštěn nebyl.  Pozvat si na kafe někoho, kdo o celé naší rodině tvrdí, že jsme ocasi, pustit ho rovnou do  pokojíku synátora, který je ještě v pubertě, a být z toho celej odvázanej, to dokáže jen  stvoření politicky korektní  – a u těch je (jak vidíme i z naší tuzozemské praxe) docela sporné, jsou-li to ještě lidé. Normální člověk by podnikl všecko, aby k tomu nedošlo.

Před čím jsem se ale na prdel skutečně posadil, je právě argumentace, kterou byl tenhle předpokladatelný  vrchnostenský naschvál zdůvodněn. Pokud lze věřit médiím, jakým je Ha-arec, tak prý údajně proto: „ze stát Izrael nesouhlasí s tím, co pan Chomski říká“. Šmankote, kde to jsme? Jakejpak „stát“? Chomskiho – pokud to žaludek vydrží, – na kafe pozvat můžem, ale stát? S tim to jde všechno zatraceně hůř. Ani na kafe, ani do postele, ani na ryby.! Nu a neumí-li stát ani takovéhle triviality, jak by mohl umět něco tak svatého (jak učí tóra), čím je rozhdování anebo souhlas?  Nemám rád státy, které mluví a rozhodují za mne. Ale nepláču. Je to všechno víc než dobré. Pokud se rav Abramson  tehdy cítil zraněný, dnes už víme oba, že se zranil jen a jen sám o sebe. Mně se taky líp modlí – dokonce i za nezázračný stát Izrael, protože čím dál tím víc vidíme, jak tuze moc to potřebuje, pan Noam Chomski paradoxně taky dosáhl svého, protože něco shnilého v tom blízkovýchodním Dánsku asi bude, a hlavně Zaslíbená země je skutečně zaslíbenou zemí. Jenomže prozatím to naplnění biblického zaslíbení musí teprve nastat.  Každopádně onen nesouhlasící stát Izrael – a vlastně žádný stát – tím  naplněním rozhodně není.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Židé v médiích