Minule jsem se rozepsal o případu, kdy stát uplatní platbu DPH od toho, kdo ji již jednou prokazatelně zaplatil. Přečtěte si prosím toto.

Pointa byla v tom, že stát protiprávně vymáhá pohledávku za DPH od toho, od koho to dostane snáze, namísto aby to vymáhal od „neplatiče“.  A je jedno na čí straně je právo. Úředníci ministerstva pod podmínkou anonymity přiznávají, že existuje takový vnitřní neoficiální pokyn.

Neuběhl ani týden a nestačím se divit. Deník E15 píše dne 19.05.: „Ministerstvo financí chystá zbraň proti podvodníkům, kteří neplatí daň z přidané hodnoty. Podle novely zákona, kterou připravuje, bude moci stát vybírat daň od dodavatele nebo i odběratele, podle uvážení úřadů“.

Ve zmiňovaném článku se dále uvádí, že v případě nezaplacení daně může správce daně tuto daň vymáhat po kterémkoliv z aktérů. Jinými slovy, to co se děje zatím jaksi potichu a pokoutně, tak má být zlegalizováno.

Představme si tu situaci, že někomu zaplatíte za služby i s DPH, ten tuto daň z nějakého důvodu neodvede a stát potom bude chtít onu DPH po vás. Zaplatíte ji podruhé. Dokáže tady vůbec někdo domyslet, jaký zmatek to zanese do podnikatelské sféry? Jakou nejistotu? To s prostředím příznivým pro podnikání nemá nic společného. Nebudu to dále komentovat, nemohl bych se zdržet vulgárních výrazů.

Ale on je tu ještě jeden faktor, z kterého až mrazí. Již teď mají úředníci finančních úřadů hodně velkou moc. Pokud vám dají platební příkaz, bez jakéhokoliv důvodu, v jakékoliv výši, tak musíte bez reptání okamžitě zaplatit. Jinak jste v těžkém průšvihu. Třeba ty peníze po pár letech vysoudíte zpět, možná. A teď si představte jakou další páku ti úředníci do rukou dostanou.

Nedělám si iluze, že by nebyli neúplatní. Ta pohrůžka: „Víte já bych vám mohl(a)…“ jistě povede k pravidelnému zvyšování životního standardu oněch úředníků. Samozřejmě nezdaněně a neoficielně. Výraz „vydírání“ asi nebude daleko od pravdy.

Důvod toho opatření je samozřejmě jinde. Jedná se o podvody při odvodu spotřební daně a DPH u pohonných hmot. Vznikají řetězce firem, které si hmoty vzájemně přeprodávají. Pak jeden v tom řetězci zkrachuje, čirou náhodou zrovna ten, který měl v tom momentě odvést zmiňované daně. Zkrachoval pro to, že mu přišla faktura na milionové sumy jako nějaké penále odněkud z Kajmanských ostrovů. Daň tak místo ve státní pokladně skončila na těch ostrovech. Ale cesta do pekla bývá dlážděna právě dobrými úmysly. Stát by měl s tímto problémem určitě bojovat jinak.

Tak zbývá jen doufat, že nakonec zdravý rozum zvítězí a takovéto bláznoviny nikdy nepřekročí ani práh poslanecké sněmovny.

Autor: Tomáš Flaška