Podle mého soudu určitě. Přijde ovšem na to, jak s ním naložíme.

Jak k němu přistupujeme. Protože právě vzkříšení  se nám může stát tím nejspolehlivějším satanem. Za předpokladu, že před  „procitnutím ke vzkříšení“ procitneme z polospánku vyšlapaných modelů a cestiček. Pojmenujeme-li si totiž poctivě a přesně náš vztah ke vzkříšení, získáme nejlepšího advocata diaboli, čili žalobce  neboli satana. A te je tu od dnů starodávních právě proto, abychom si příliš nelhali do kapsy.  Čehož zcela spolehlivým důkazem jsou právě jeho údajné „svody“. Prdlačky svody – on nám jen zkušeně sahá na zoubek, abychom si všichni sáhli na své limity. Adonaj, sfataj tiftach – Pane světů, rozšiř mé limity, modlíme se v Amida. Jób by nám o tom mohl vyprávět …

Taky jste si navykli vnímat vzkříšení jako naději?  Ale ruku na srdce, kde na to bereme odvahu? Není daleko jednodušší vnímat sebe sama jako „odsouzené ke vzkříšení“? Protože tak jednoduché to třeba nebude.  Třeba vůbec nevyskočíme z hrobového nebytí jen tak šupky hupky v oslaveném těle, s palmovou  ratolestí vítězů rovnou do blaženosti (potažmo do peklíčka) jenom proto, že Soud už proběhl a v knihách je tak psáno. Vždyť, jestliže po nás Nebesa chtějí dodržování pravidla: z úst dvou až tří svědků vyhledávati budete svědectví, soud musí proběhnout před svědky. Protože úradky Nebes nejsou jako cesty synů člověka, a tak by po nás (na rozdíl od nás) nikdy nepožadovala něco, co Sama nerespektují. A krom toho i vás samotné bude zajímat, jak a proč to dopadlo s vašimi nejbližšími přáteli i méně-přáteli. Není vyloučeno, že to největší peklo bude právě okamžik veřejného soudu…

Je snad případný příslib vzkříšení dokonce důvodem, proč formátujeme své činy, myšlenky a chování? No to je ale pěkně nezdravý „svatý kšeft“. A podle starých pohádek máme v tom případě „misku zásluh“ vymetenou daleko beznadějněji než vdova ze Sarepta svoji truhlu na mouku.

Pomáhá snad někomu těch pár biblických zmínek o zmrtvýchvstání překonat strach ze smrti? Budiž, každá pomůcka je dobrá, ale konkrétně tato žádnou příliš spolehlivou logiku nemá, protože ze smrti nás tak jako tak nic nevytrhne. Protože žádný nemůže bratra svého  vykoupiti, aby žil věčně a nespatřil porušení. I moudří umírají, blázen i hovadný člověk jednostejně… David se sice na jiném místě vyslovuje  zdánlivě maličko kontradikčně, když v šestnáctém žalmu zpívá: neopustíš mne (ani) v hrobě a nedopustíš, aby tvůj chasid (musel) spatřit porušení, ale žádný rozpor v tom není. V tomto žalmu myslí slovutné královské práče  na  zcela konkrétní skutečnost, protože jedním dechem dodává: Provazcové padli mi, dobrořečit budu Vznešenému, který mi radí. Dáváš mi poznat cestu života …

A my ji známe také. Už dávno dávínko. Někde ze závěrečných kapitol tóry, kde nás veliký učitel shovívavé humanity vybízí: Přátelé, neřešte nijak příliš zevrubně otázky vzkříšení a zmrtvýchvstání, řešte především otázky svého příchodu na tento svět, svého odchodu odtud a toho kratičkého pobývání mezi oběma klíčovými body. Není-li Stvořitele, pak na nějakém vzkříšení vůbec nesejde. Panuje-li tady ale Panovník a jeho vznešená architektura, pak na  vzkříšení vlastně taky nesejde, protože všechno je to v tvých ústech a v srdci. Hle, předložil jsem ti dnes život a dobro, smrt a ne-dobro. Vyvoliž tedy sobě správně, abys živ byl ty i símě tvé…

Známe je, ty psychoanalytiky z pouště! Jdou na to od lesa, ale kus pravdy mají. Nedá se žít pro vzkříšení, protože, kdyby snad náhodou nepřišlo, mohl by to být život k nežití. Ono asi přijde, ale jed na to vzít nelze. Nemusíme  totiž až tak úplně věřit Danielovi. Přeci jen si v babylonském kulturním prostředí nějaký ten pátek pobyl, a tak mohl být kontaminován i myšlenkami jiných kultů a pod jejich vlivem „vidět u vidění“, že onoho času mnozí z těch, co spí v prachu země procitnou, jedni k životu a druzí k pohanění.

Podobně se můžeme dokonce rozhodnout pro variantu, že když se to Něco, co vytesalo sloupy vesmírů, představuje skrze ústa Šemuelovy maminky jako Ten, kdo umrtvuje a zase obživuje, uvodí do hrobu a také z něj, že to vlastně paní Anna jen poeticky hovoří o lůnu a o pocitech bezdětné. A pak na pořadí (umrtvuje a obživuje – uvádí a vyvádí) vůbec nezáleží, resp. v kontextu s lůnem, je to vlastně popis přesný a modlitba o naději…

Kdoví? Ale právě kvůli tomu „kdoví“ Vyvol sobě správně, abys živ byl ty i símě tvé, protože z toho cípku vesmírného ledovce, na který dohlédneme, to vypadá, že moudrý i hovadný jednostejně umírají a nikomu není dáno nevidět porušení. Ale paradoxně i na tom cípku ledovce je poměrně zřetelně poznat, zda Plán a Architekt jsou anebo nejsou. A to je naše první a zásadní  „volba“ mezi životem a smrtí. Životem k žití anebo smrtí zaživa. A od  té se  pak odvíjí zbytek. Protože paní příroda nám káže podniknout vše pro „přežití“, zatímco Vznešený nám nabízí ten „život k žití“ … Ačkoli živému psu je pořád lépe nežli mrtvému lvu, neboť živí vědí, že musí umřít, a mrtví pak nevědí nic. Ale paradoxně někde docela uvnitř sami velice dobře cítíme, co je víc. Zda přežít za jakoukoli cenu, i kdybychom se měli chovat jako hyeny, anebo „alespoň umřít jako člověk“. A obojí se dá stihnout ještě zaživa. Bez ohledu na vzkříšení.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Ramak – Více naděje než dřiny