Není to tak dávno, co jsem v jednom článku vzpomínal na starý vtip o tom, jak vyzrát na chytrou myš.

Do pastičky nastražíte kousek suchého chleba a vedle ní položíte kousek špeku. Myš přijde, zhodnotí situaci a pak se slovy “Na špek ti neskočím” skončí v pasti.

Dnes bych chtěl vzpomenout příběh, který se odehrál na začátku Ježíšovy pozemské služby.
Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: “Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.”
On však odpověděl: “Je psáno: `Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.´”
Tu ho vezme ďábel na do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: “Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: `Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen´!”
Ježíš mu pravil: “Je také psáno: `Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.´”
Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: “Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.”
Tu mu Ježíš odpoví: “Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: `Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.´

V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho. (Matouš 4,1-11)

Od okamžiku křtu až po ukřižování se ďábel různými léčkami snažil dostat Ježíši na kobylku. Nepodařilo se mu to. Ježíš, jako Boží syn, včas prohlédl jeho lsti a včas unikl. Někdy naopak obrátil situaci tak, že se do úzkých dostali ti, kdo se ho snažili lapit do připravené pasti.
Když Ježíš přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: “Jakou mocí to činíš? A kdo ti tu moc dal?”
Ježíš jim odpověděl: “Já vám také položím otázku; jestliže ji zodpovíte, i já vám povím, jakou mocí to činím. Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?”
Oni se mezi sebou dohadovali: “Řekneme-li, `z nebe´, namítne nám: `Proč jste mu tedy neuvěřili?´ Řekneme-li však `z lidí´, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka.”
Odpověděli tedy Ježíšovi: “Nevíme.”
Tu jim řekl i on: “Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.” (Matouš 21,23-27)

U Ježíše, Božího Syna, se této schopnosti říká vševědoucnost. U nás lidí se jedná o prozíravost. Umění včas prohlédnout léčku a vyhnout se pastím, které nám do cesty chystá ďábel a jeho lidští pomocníci.

Mám rád Davidova slova ze 32.žalmu:
“Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas,
kdy lze tě ještě nalézt.
I kdyby se vzdulo mocné vodstvo,
k němu nedosáhne.
Tys má skrýše,
ty mě chráníš před soužením,
nad tím, že jsem vyvázl,
zaplesá všechno kolem.
Dám ti prozíravost,
ukážu ti cestu, kterou půjdeš,
budu ti radit, spočine na tobě mé oko.” (Žalm 32,6-8)

Když jsem psal nadpis tohoto článku, tak jsem si uvědomil, že to na židovském serveru není moc vhodné, protože pokud se držíme pravidel, která v oblasti stravování napsal už Mojžíš, pak na špek skočit ani nemůžeme, protože prasátka do našeho jídelníčku nepatří.

Nakonec jsem ale u toho nadpisu zůstal. I když nejím špek, mohu se nechat napálit. Bůh nám ale do našeho náhrdelníku nabízí PROZÍRAVOST, díky které můžeme včas uniknout ze všech nástrah, které na nás líčí náš nepřítel. Nebojme se přijmout Boží nabídku: “Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko.”

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také od autora 22. díl: zde