Aby bylo jasno předem, než se na mě někteří fanoušci coby hudebního neznaboha vrhnou – Roger Waters je objektivně vzato vynikající hudebník,..

..skladatel, showman, umělec a jeho hudební tvorba (přesněji její část) patří k tomu nejlepšímu, co ve 20. století vzniklo. Subjektivně jsou Pink Floyd má nejoblíbenější hudební skupina a troufám si sebevědomě říci, že jejich tvorbu znám velmi dobře a podrobně.

Turné, na které Roger Waters vyrazil, vířilo emoce už během cesty po Spojených státech. Waters musel dokonce čelit obviněním ADL s antisemitismu, na což kontroval velmi oblíbeným rčením „ale já mám přece mezi židy přátele“ (aha…). Když odhlédnu od toho, že Anti-defamation league občas slyší trávu růst a řinčí obviněními z antisemitismu i tam, kde to je hodně přes závit, jako tomu bylo v případě nejnovějšího (a také nejspíš posledního) turné The Wall (kde jsem opravdu neviděl jediný obraz, který by se dal vykládat jako projev antisemitismu, ba dokonce ani antisionismu), je nutno poznamenat, že v případě jiných projevů Rogera Waterse by slavná ADL úplně mimo mísu nebyla (pokud by si toho ovšem bývala byla kdy všimla). Otázka je, jestli je to Rogerova vina, nebo má celý problém hlubší kořeny.

Pink Floyd byli vždy spíše levičáci. Watersův otec byl komunistou až do své smrti v bitvě u Anzia v roce 1944. Waters levicovou (nikoli již komunistickou) orientaci svého otce zdědil a s ním i pozdní Pink Floyd. Je to trochu paradoxní pro kapelu, jejíž album Animals je založené na Orwellově knize Animal Farm, této proslulé a mrazivě výstižné kritice komunismu a stalinistických režimů. Paradoxní pro kapelu, která byla ve všech (převážně levicových) totalitních režimech – včetně někdejší sovětské gubernie s krycím názvem ČSSR – capella non grata a která je tolik oblíbená v imperialistických USA a šovinisticko-židobolševicko-rasisticko-nacisticko-apartheidním Izraeli. Naopak v ajatolláhovském Íránu Pink Floyd moc často neuslyšíte – ne že by tam neexistoval rozhlas nebo elektřina, prostě jsou zakázaní.

Waters se nikdy netajil tím, že hudbu používá k burcování společnosti a k hlásání svých vlastních, pro samozvané rebely líbivých a řádně naštvaných politických postojů a to, co začalo na albu The Final Cut, hodnoceným jako pravděpodobně nejhorší floydovské album, dotáhl ad absurdum ve svých sólových projektech Radio K.A.O.S. a Amused to Death, kde asi nejzřetelněji ukázal své za každou cenu spravedlivé přesvědčení ve verši:

„And the Germans kill the Jews and the Jews kill the Arabs and the Arabs kill the hostages…“

Je to snad básnické ztvárnění toho, že zabíjením se nic nevyřeší? Nesmyslného koloběhu zabíjení a odplaty? Možná.

Anebo také ne.

Morální zvrácenost tohoto verše, kdy je na stejnou úroveň kladena průmyslová masová vražda, válečný konflikt a  terorismus, připomíná neméně zvrácené uvažování řady evropských humanistů a pseudointelektuálů, kteří izraelskou okupaci někdejšího jordánského území na západ od řeky Jordán označují za genocidu, o Gaze hovoří jako o Osvětimi či varšavském ghettu a o Izraeli jako o nacistech, kteří se toho od Hitlera stihli naučit víc než dost. Možná tak tito lidé hovoří proto, aby ulevili svému svědomí, že oni sami jsou dětmi civilizace, která zahubila tolik lidských bytostí, že její účet mrtvých by netrumfla ani invaze mimozemšťanů; možná tak hovoří jen proto, že ani na jednom z výše zmíněných míst nikdy nebyli a jsou tedy zkrátka hloupí; a možná je za tím něco mnohem horšího a zlověstnějšího – totiž že pokud se jim podaří vyvolat dojem, že Izrael páchá všechny výše zmíněné zločiny, pak nejen že to, co Evropa Židům provedla, není nic až tak „výjimečného“, ale je to dokonce i zasloužené a pochopitelné, stejně jako to, že Židé nepatří na světě k příliš oblíbeným etnikům.

Nedávný průzkum v EU totiž ukázal, že téměř polovina (47 %) obyvatel Německa se domnívá, že Izrael páchá na obsazených území genocidu a že si stejné procento Portugalců myslí, že „na základě chování Izraele je pochopitelné, že lidé nemají rádi Židy“. Nemluvě o průzkumu proběhnuvším v roce 2003, kde byl za největší hrozbu „světovému míru“ 59 % obyvateli EU označen Izrael (a nechal za sebou takové úžasné ostrovy svobody zalévající válečné chřtány imperialistů mírovou ropou, ocelí a plutoniem, jako jsou Írán nebo Severní Korea). Optimista by mohl říci, že je vlastně úžasné, že i přes mediální masáž a intelektuálské pozérství si většina Evropanů stále zachovává zdravý úsudek a rozum, jenže i když je nějakých 53 % většina, je to většina zatraceně těsná a je jen otázkou času, kdy se stane menšinou. Nemá cenu zde rozebírat co je a co už není genocida (beztak by to někteří nepochopili ani z nejjednodušší definice, že při genocidě počet příslušníků určité skupiny klesá, zatímco pokud naopak stoupá, jako v případě Palestinců, tak se o genocidu nejedná). Stačí se podívat na současnou situaci v Evropě.

Kolik protiizraelských reakcí vyvolá každá vojenská operace Izraele, ať už to byl Obranný štít v roce 2002, druhá libanonská válka 2006, Lité olovo v roce 2009/2010 nebo zastavení „flotily svobody“ v roce 2010? Stovky, tisíce. Nutno dodat, že protiizraelské demonstrace v západní Evropě jsou mnohem masovější a násilnější než demonstrace v ČR a občas připomínají nacistické nepokoje z Německa po roce 1933. Účastníky jsou především příslušníci početných arabských a muslimských komunit, nechybí na nich hajlující junáci oslavují s arabským přízvukem Hitlera (ten to totiž s Židy uměl), pálení izraelských vlajek, výzvy k zabíjení Židů – tedy nic, co bychom už z historie neznali. Média se při každé izraelské akci předhánějí v krvavějších a senzačnějších titulcích (nikdy nezapomenu na titulek na webu veřejnoprávní ČT „Izrael rozstřílel humanitární konvoj do Gazy“). Totéž v bleděmodrém se stalo v roce 2002 – Izrael údajně spáchal masakr v Džanínu. Také tzv. džanínského masakru byly plné zprávy, evropští filmoví diváci se předháněli v hektolitrech (často krokodýlích) slz prolitých u filmu „Jenin, Jenin!“, zasedala RB OSN, přijímaly se rezoluce, vynášela odsouzení a výzvy ke zdrženlivosti (ale žádná rezoluce ani odsouzení nebylo přijato po teroristickém útoku, který operaci vyprovokoval a při němž bylo zavražděno 30 lidí). Human Rights Watch sice tvrdila, že v Džanínu k žádnému masakru civilistů nedošlo a pozdější vyšetřování ze strany OSN nic neprokázalo, ale hysterie byla na světě stejně jako v roce 2006, kde členové Hizballáhu aranžovali mrtvoly, aby ukázali, kolik nevinných ten ošklivý Izrael zase zavraždil. A stejná hysterie propukla během operace Lité olovo, jíž po zběsilých výkřicích evropských humanistů (humánně ignorujících několik let trvající ostřelování jihoizraelských měst z pásma Gazy) odsoudila i Goldstoneova zpráva. Tehdy o jejím obsahu v prime-timu hovořily všechny zpravodajské relace. Co na tom, že soudce Goldstone o dva roky později sám prohlásil, že obvinění Izraele, že záměrně útočil na civilisty, je nepravdivé a že zpráva by vypadala úplně jinak, pokud by měl tehdy k dispozici důkazy, které má nyní. Tyto zprávy už média v hlavních vysílacích časech neukazují, na titulních stránkách novin se nikdy neobjeví. Titulek „Spletli jsme se, nic takového se tam nestalo“ pro novináře nebude nikdy tak atraktivní, jako titulek „Izrael v Gaze zmasakroval děti“.

Je pohodlné kopnout si do Izraele. Je to země, která pravděpodobně neuvalí kvůli útokům na sebe žádné sankce, které by mohly ohrozit chod celé EU, a navíc je to země, ve které vládne svoboda slova a tudíž se tam o jakémkoli problému mluví. A pořádně nahlas. Mnohem hlasitěji, než v okolních státech (kde se o problémech nesmí mluvit vůbec), takže když v roce 2009 pořádala Amnesty International v Praze besedu o dodržování práv na v Izraeli a na okupovaných palestinských územích, o Izraeli se toho člověk dozvěděl více než dost. O podmínkách v izraelských věznicích, o postavení palestinské (sic!) menšiny v Izraeli; o roli lidských práv ve vztahu EU a Izraele, o osadách… O dodržování lidských práv na Západním břehu nebo v gazském hamástánu žádný příspěvek. Možná proto, že tam žádná lidská práva dodržována nejsou a místo diskusních příspěvků by proběhla jen minuta ticha za mrtvé, a možná proto, že pokud by už nějaký Palestinec vystoupil a prohlásil veřejně, co se děje v Gaze pod vládou Hamásu, tak by si musel změnit identitu a už nikdy by se nemohl vrátit domů.

Takto bychom mohli pokračovat dlouho. Žádná země – ani ta největší diktatura na světě – nemusí dnes čelit takové nenávisti jako Izrael. Žádné knihy ani produkty nejsou v demokratické západní Evropě bojkotovány a stahovány z obchodů kromě izraelských. Pouze izraelští vědci čelí v západní Evropě výzvám k akademickému bojkotu (kdepak Rusové nebo Číňané). Pouze izraelští sportovci byli na Olympijských hrách terčem vražedného útoku… Snahu prvních (vesměs dělnických) sionistů učinit z Izraele „obyčejný stát“ paradoxně podkopali a podkopávají ti, kdo na Izrael používají dvojí metr a tím z něj vlastně sami vytvářejí stát, který je neobyčejný – nebo přesněji řečeno který se nemůže chovat jako ostatní státy ani kdyby chtěl sebevíc. A jestliže taková hysterie a posedlost kolem státu rozlohu menšího než Morava není projevem hluboce zakořeněného antisemitismu, co to tedy je?

Argument těch, kteří nechtějí být označováni za antisemity, je samozřejmě tvrzení, že Izrael se přece „nechová k Palestincům hezky“ (kulantně řečeno) a jim jde jen „o spravedlnost“ anebo o „mír“. Dobrá. O ten šlo soudruhům taky. Ale kolik demonstrací v Evropě vyvolalo Kaddáfího chování v Lybii a Asadovo potlačování demonstrací v Sýrii? Kolik humanistů požadovalo „zrušení“ Libanonu a uvalení embarga na Libanon poté, co jeho vojáci zpacifikovali Palestince v uprchlických táborech v roce 2007? Kolik mezinárodních organizací protestovalo proti tomu, když jeho veličenstvo král Husajn nechal v září 1970 bombardovat napalmem palestinské tábory a zabil několik tisíc Palestinců? Kolik rezolucí přijala RB OSN poté, co Háfiz Asad v roce 1980 takřka srovnal se zemí město Hamá na jihu Sýrie a zabil několik desítek tisíc tamních obyvatel?

A kolik lidí odsoudilo vraždění Palestinců samotnými Palestinci? Např. jen za období od roku 2006 až do poloviny roku 2007 bylo ve vnitopalestinských srážkách zabito přes 600 Palestinců. Zatímco jakákoli izraelská akce je v kruzích rádobyhumanistů nazývána genocidou, vraždění Palestinců samotnými Palestinci není nazýváno nijak. Proč? Protože tito mrtví Palestinci nikoho nezajímají.

Nezajímají ani OSN, ani Ligu arabských států, ani International Solidarity Movement, ani Amnesty International, ani Organizaci islámské konference, ani Evropskou unii, ani velemírotvůrce Baracka Obamu, ani komunistické nebo neonacistické buňky,  ani nevinné, naivní a svým způsobem zneužité chudáky typu Rogera Waterse, kteří tuhle mediální masáž baští i s navijákem a pomáhají jí šířit dál, ani evropské salónní intelektuály, profesionální humanisty a filozofy z povolání. Těm se mrtví Palestinci hodí do krámu jen tehdy, když je možné z jejich smrti obvinit Izrael, potažmo Židy – pardon, sionisty, samozřejmě. Slouží jim jako munice proti Izraeli. Jedno kolik jich zemře, vlastně čím více, tím lépe. Výše zmíněným skupinám, organizacím i jednotlivcům nejde o blaho Palestinců (to by se chovali úplně jinak), ale o to, aby ten zatracený Izrael, který jim jen svou samotnou existencí připomíná, čeho se jejich předkové před sedmdesáti lety přímo nebo nepřímo dopustili, už konečně zmizel. A za tento cíl budou bojovat – klidně až do posledního Palestince. A když Palestinci dojdou? Oni už si najdou něco jiného.

Autor: Jiří Blažek