Patřím ke zvědavým lidem. Čím jsem starší, tím raději bych patřil k lidem zvídavým.

Že v tom nevidíte rozdíl? Já ano. Pokusím se to vysvětlit na dvou známých biblických příbězích.

Zvědavost je touha poznávat bez jakýchkoliv omezení a pravidel. Často pak díky tomu ubližuji nejen sobě, ale i jiným lidem. Příkladem takové zvědavosti v Bibli může být třeba Eva u stromu poznání dobrého a zlého. Bůh ji i jejího muže předem varoval. Radil, aby se k tomu stromu raději ani nepřibližovali, protože jim u něho hrozí nebezpečí. Jenže Eva je zvědavá, co to vlastně to nebezpečí je.

Pomalu se blíží. V hlavě jí zní: “Nejezte z toho stromu, abyste nezemřeli!” Jenže pak uslyší hlas: “Zdravím tě Evo. Pojď blíž. Neboj se, Bůh to nemyslel vážně. On jenom…” Další pokračování znáte. Díky zvědavosti naší pramáti žijeme na světě, kde se s bolestí rodíme i umíráme.

Pojďme ke zvídavosti. To je podle mne touha poznávat to, co pomůže mně nebo ostatním. Je to touha růst po všech stránkách. Tato touha má ale své limity. Pokud nemám jistotu, že další pokračování v poznávání neublíží mně ani nikomu jinému, tak se zastavím.

Příkladem zvídavosti může být Mojžíš u hořícího keře, který stále hořel, ale neshořel. Nic takového ještě neviděl. Chce tomu přijít na kloub. Mít světlo, které by stále svítilo, aniž by potřebovalo nějaký zdroj, to by nebylo k zahození ani dnes, natož pak v té době.

Mojžíše v té chvíli nevede zvědavost, ale zvídavost. Proto se k tomu keři blíží velice obezřetně. V okamžiku, kdy ho Bůh osloví, raději zavčasu zastaví a dál už nepokračuje.

Moudrý král Šalamoun píše hned v úvodu své sbírky přísloví: “Bázeň před Hospodinem je počátek poznání. Jenom nadutí pošetilci pohrdají moudrostí a kázní.” (Přísloví 1,7) Podle Šalamouna je to Bůh, kdo dokáže naši zvědavost změnit ve zvídavost. Dovolme mu, aby na náš náhrdelník přidal perlu, která je jmenuje ZVÍDAVOST.

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také od autora 24. díl: zde