Poměry v naší společnosti nahrávají lidem, co se zajímají jen sami o sebe a o to, z čeho by mohlo něco kápnout.

Přitom se raději moc nerozhlížejí, protože kdyby něco viděli, tak by po nich pak někdo mohl chtít svědectví o tom, co se stalo.

No, a pak se dozví, že soused skoro utýral manželku a děti k smrti. Když je navštíví reportér z Novy, tak do televizní kamery pronesou: “To snad není možné. Vždyť to byl tak hodný člověk.”

Stále více lidí se řídí heslem: “Co tě nepálí, nehas!” A pak se diví, když jim v jejich problémech nikdo nepomůže.

Podobně to asi vypadalo i v době krále Davida. Když přivedl do jiného stavu Bat-šebu, ženu jednoho z velitelů svého vojska, hodně lidí o tom vědělo, ale tvářili se, jako by se nic nestalo. Všichni svorně mlčeli, i když král zařídil, aby byl Uriáš, manžel Bat-šeby zabit v boji.

Spousta mužů i žen si myslí, že když jejich partner nepřijde na jejich nevěru, je vše v pořádku. Není. Podobně se i mnozí věřící domnívají, že když se jim podaří utajit jejich hřích před lidmi, tak se nemusí bát ani Božího soudu. Ale i to je omyl.

I když lidé okolo Davida mlčí a tváří se, jako by se nic nestalo, Bůh to vidí jinak. Podívejme se, jak na to reaguje: Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Ten k němu přišel a řekl mu: “V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák. Boháč měl velmi mnoho bravu a skotu. Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Živil ji, rostla u něho spolu s jeho syny, jedla z jeho skývy chleba a pila z jeho poháru, spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru. Tu přišel k bohatému muži návštěvník. Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu, aby jej připravil poutníkovi, který k němu přišel. Vzal tedy ovečku toho chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel.”

David vzplanul proti tomu muži náramným hněvem. Řekl Nátanovi: “Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti! A tu ovečku nahradí čtyřnásobně zato, že něco takového spáchal a neměl soucitu.”
Nátan Davidovi odvětil: “Ten muž jsi ty!”

Král pak vyslechne Boží soud: “Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou. Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé? Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zavraždils ho mečem Amónovců. Nyní se už nikdy nevyhne meč tvému domu, protože jsi mnou pohrdl a vzal jsi Chetejci Urijášovi ženu, aby ti byla manželkou. Toto praví Hospodin: Hle, já způsobím, aby proti tobě povstalo zlo z tvého domu. Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tomu, kdo je ti blízký; ten bude s tvými ženami spát za bílého dne. A ačkoli tys to spáchal tajně, já tuto věc učiním před celým Izraelem, a to za dne.”

Když prorok dokončí svou řeč, král pokorně přizná: “Zhřešil jsem proti Hospodinu.” (2.Samuelova 12,1-13)

Tento příběh jsem vybral záměrně. Vždy, když ho čtu, obdivuji moudrost proroka Nátana. Přiznám se, že vůbec nemám radost, když mne Bůh vede k tomu, abych někoho upozornil na jeho hřích. Když ale Boha poslechnu, často pak uslyším: “Víš co, starej se raději sám o sebe! Taky nejsi svatý.”

Nátan měl zvláštní dar – uměl napomínat. Díky němu si David uvědomil, co udělal. Poznal, že i pro krále platí stejná pravidla, jako pro obyčejné lidi. I králové se nakonec budou muset zodpovídat před Božím soudem ze svých hříchů.

Při záchraně lidí počítá Bůh i s námi. Počítá s tím, že budeme ochotni riskovat nepochopení od lidí, které nás pošle napomenout. Já sám mám v takových chvílích strach. Prosím Boha, aby mi dal odvahu, sílu i vhodná slova.

Až bude zase třeba, abych někoho napomenul, chtěl bych to umět stejně, jako prorok Nátan. Prosím Boha o tento dar a věřím, že již brzy Bůh na můj náhrdelník navleče perlu soucitného NAPOMÍNÁNÍ.

Stejný dar přeji i vám a všem lidem. Je to ode mne ale trochu sobecké. Sám bych si totiž přál, aby mne druzí, až to budu potřebovat, napomínali ve stejném duchu, jako Nátan napomínal Davida. Doufám, že se v takové chvíli zachovám stejně, jako David a vyznám: “Zhřešil jsem proti Hospodinu.” Protože jen tak mohu dosáhnout odpuštění mých hříchů.

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také od autora 25. díl: zde