Začíná třítýdenní období „smutku“ – období zvaného „Oblouk mezi pohromami“ tedy mezi 17. tamuz a 9. av (tiša-be-av).

Těžko soudit, proč si Nebesa ve svém „plánu chleba“ – tedy v běhu slunečního a zemědělského roku  usmyslela pokrotit syny Jisroele  zrovinka takhle uprostřed léta. Tradice talmudu doporučuje omezit veřejné radovánky, svatby, veselice a dokonce i hostiny u příležitosti dokončení studia určitého oddílu či traktátu – tzv. sijumim. (Ačkoli v tomto případě jsou povoleny určité jemné úlevy, protože právě studium je vlastně ta nejúčinnější rekonstrukce obou zničených Chrámů…)

Po oba  krajní pilíře tohoto oblouku míváme také ve zvyku se postit.

Praktické důvody nehledejme. Respektive hledejme, vžyť jidiškajt otázky miluje, ale nepokoušejme se je nějak kodifikovat. Mohlo by to totiž dopadnout podobně, jako když se někdo ve snaze přijít na kloub mystériu brit mila spokojí s polo-infantilním argumentem, že při tom písku na poušti to bylo přinejmenším hygienické. Což je pochopitelně ptákovina, protože jinak by to tradice zavedla třeba jako součást iniciačních obřadů někdy ve třinácti letech (podobně jako ulovení simby u mladých Masajů) anebo zařadila mezi zdravotní a hygienické předpisy, a nevystavovala otce dítěte kolosálnímu stresu, že si svého potomka obřezávaného v osmi dnech jeho kojeneckého živůtku jednoduše usmrtí špatným provedením rituálu!!

Racionalitu naopak lze zapojit k tomu, abychom vzali lupu a podívali se na všechny detaily, které mohou potvrdit to, co tradice o všech katastrofách, k nimž mělo dojít ausgerechnet na 17. tamuz anebo 9.av, vyučuje.  Počáteční postní den celého „Oblouku mezi pohromami“ by měl být podle bible mj. dnem, kdy Mojžíš rozbíjí první kamenné desky vida, že se lid rozesmilnil okolo Zlatého býčka, tentýž den během babylonského obléhání Jerušalajmu (tedy při ničení Prvního chrámu) se zastavily pravidelné korbanot, protože obleženým došly jateční (obětní) ovce, během helénistického útlaku v Palestině došlo ke spálení svitků tóry a do chrámu byla vnesena modla. Talmud se nás pokouší naučit, že rovněž během 17. tamuz došlo při onom babylonském obléhání Svatého města k prvnímu provalení městských hradeb, a od té doby pak už nepřítel jen tiše postupoval až k srdci – k samotnému Chrámu.

Ale vesmír je tvořen i duchovní složkou. Den před 9. av se podle bible vrátili také špehéři z obhlídky Kenaaánu a již o den později lid Jisroele remcá, že by jim lépe bylo zemříti v Egyptě, než se nechat vytáhnout na svobodu – což je pak (podle tradice) právě tou hlavní příčinou, proč ke zničení obou Chrámů došlo. Lid si o to jednoduše řekl. A pak už nemohlo být jinak… Oba Chrámy byly skutečně zničeny během 9. av. A nejen to, (ovšem zde už mohla zasáhnout  vedle Ne-náhody i kalkulace nežidovské vrchnosti) na devátého dne měsíce av gregoriánského roku 1290 dochází k vyhnání židů z Anglie, a o pár set let později v roce 1492 spatřuje světlo světa také edikt jejich katolických Veličenstev Isabelly a Ferdidanda, který nutí židy buď konvertovat anebo opustit Kastilii a celé Španělsko. (Byloť arci zapotřebí židovských konfiskátů anebo loyajálních darů koruně, abychom mohli poprvé v dějinách objevit Ameriku!!) A nastojte – deadline, do kdy mohli španělští židé zůstat ve své vlasti beztrestně, byl opět 9. av!! Téhož dne – pochopitelně podle židovského kalendáře začala také první světová válka…  Až by měl jeden pocit, že toho je na jedno logické (a vlastně pragmatické klopýtnutí Lidu) navíc pod vlivem svědků z masa a kostí, křehkých rozvědčíků, kteří jen referovali, že viděli to co viděli, přeci jen dost.

Dost možná, že právě někde tady je nutno hledat onen skutečný důvod, proč je do cyklu chleba zavedeno tři týdny trvající období meditace v okamžicích, kdy všechno míří k pohodičce. Úroda dozrává (pokud zrovna není nebe z oceli a země z mědi, anebo naopak neřádí přívalové deště), cestovky nekrachují, šéf  a monotonní pracovní stres je od nás na kila daleko …  až by si jeden skoro připustil, že pod filmem z UV-filtru-krému, mezi dobrými přáteli anebo u grill-party na Berounce je přeci jen úspěšným uživatelem vesmíru ne-li jeho korunou.

Ale ouha. Jednak stále platí : Ne mocí ani silou, ale duchem mým, praví Panovník, a pak – jestliže byl první Chrám zničen pro nepravost a krveprolití (tedy přestupky zjevné) a  tedy i trvání jeho zkázy bylo proroctvím zjeveno, zatímco Druhý chrám byl zničen pro tichou a zbytečnou nenávist chovanou v srdcích tajně (a tudíž je stejným způsobeno utajeno synům člověka datum třetí rekonstrukce) – pořád je tu ten prapůvodní motiv: Co si ve vesmíru objednáš, to se ti skutečně (častokrát naprosto nečekaně) splní.  Pochybovat je super. Ověřovat si data a události jakbysmet. Smlouvat s nebesy – O.K.  Vždyť jako první s tím začal Abraham (pravda jen s těmi nejčistšími pohnutkami), už když se jednalo o osud měst okolo Sodomy, ale pochybovat o Slovu, o tom co nám šeptá i poměrně důrazně vštěpuje Tatezisn jisborach (včetně toho: dám tobě zemi, která je plničká strdí a mléka) – to už je na pováženou.  Meditovat o těchto skutečnostech „pouhé“ tři týdny, je možná jen docela minimální požadavek, který je nám Nebesy poskytován vlastně jako dar. Tak ho, prosím (bez ohledu na klubovou příslušnost) nepromarněme.

A ještě něco – už jen ryze z tradičních zdrojů – nicméně meditovatelné (použitelné) i pro dnešní dny, respektive pro všechny dny, kdy má syn člověka pocit, že je pod „obloukem pohrom“ – kdy jakoby ti mocní byli natolik mocní, že nám z nebe i z podlahy dokážou nestydatostí, nenažraností a křivými cestami udělat olovo a měď.  Oni ti špehéři fakt nekecali. Města byla pyšná, opevněná, silná a hrazená – nicméně, je nutno vidět skutečnosti právě i duchovně a skrze zaslíbení Panovníka. Tedy:  Jak mohu dostat zemi zaslíbenou, když je osazena obry v městech hrazených? — Tím, že aplikuji již zmíněné pravidlo : Ne mocí ani silou, ale duchem mým, praví Panovník.

Pak mi možná svitne, že jsou ta města tolik opevněná ne pro svoji moc, ale pro svůj strach!!!  Vždyť devátý av je také (opět jen podle tradice) den, kdy se narodí mesiáš, což je nádherná představa, ale sotva přezáří nikoli představu ale naprostou jistotu. A tu konstatuje Jeremiáš: Obrátím jejich smutek v radost, obveselím je, po jejich truchlení … A ono to přijde!!! Jen neztrácet ducha. Tj. aristokracii cesty – byť i po oblouku z olova a mědi :o)

Autor: Jaroslav Achab Haidler