Klíčový výbor amerického Kongresu předkládá zákon o zahraniční pomoci, který do budoucna předpokládá podmínění americké pomoci arabským zemím a palestinské samosprávě.

Počítá též s přesunem americké ambasády do Jeruzaléma a nepřímo zapovídá návrat k hranicím z roku 1967.

Názory Republikánské strany a Izraele se často shodují. To je v případě navrhovaného zákona o zahraniční pomoci natolik evidentní, že pokud by se vám donesl jen obsah zmiňovaného zákona a nevěděli byste kdo je jeho autorem (zákon předkládá republikánská členka Sněmovny reprezentantů a předsedkyně zahraničního výboru Ileana Ros-Lehtinen), mohlo by vás napadnout, že pochází z izraelského pera. O co přesně jde?

Zákon v prvé řadě podmiňuje zahraniční pomoc arabským sousedům a palestinské samosprávě. V případě Libanonu požaduje, aby teroristické hnutí Hizballáh nebylo součástí vlády, zatímco v případě Egypta jde o zachování egyptsko-izraelské mírové smlouvy, likvidování pašeráckých tunelů do Pásma Gazy a zabránění radikálním elementům podílet se na vládě. Zahraniční pomoc palestinské samosprávě pak podmiňuje uznáním Izraele coby židovského státu a zastavením veškerého protiizraelského podněcování v médiích.

Jako by toho nebylo málo, zahrnuje zákon i další, pro Izrael velice příznivé, politické otázky. Jde například o právní uznání dopisů o porozumění mezi někdejším prezidentem Georgem W. Bushem a premiérem Arielem Šaronem. Součástí Bushova dopisu je například následující pasáž:

Izrael musí mít v rámci konečné mírové dohody bezpečné a uznané hranice, které by měly vycházet z jednání mezi oběma stranami na základě rezolucí RB OSN č. 242 a 338. Ve světle nových skutečností [fait accompli nebo-li „facts on the ground“ v podobě izraelských osad], včetně již existujících hlavních izraelských populačních center, je nerealistické předpokládat, že výsledkem konečných jednání bude plný a úplný návrat k hranicím z roku 1949, což je závěr, ke kterému došla všechna předchozí jednání o dvoustátním řešení. Je realistické předpokládat, že jakákoli budoucí dohoda bude dosažena pouze na základě vzájemně dohodnutých územních výměnách zohledňující tyto skutečnosti.

Izrael se na tento dopis v minulosti již několikrát odvolával, avšak Obamova administrativa jej neuznala. Zákon dále počítá s tím, že americký prezident již od roku 2014 nebude moci odkládat platnost zákona Jerusalem Embassy Act z roku 1995, který předpokládá přesun americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma. Nadto zahrnuje závazek pokračování každoroční zahraniční pomoci Izraeli ve výši zhruba 3 miliard dolarů s výhledovým navyšováním jejího objemu během následujících deseti let, plus financování izraelského systému protiraketové obrany, který má být dotován z jiných zdrojů.

Jakkoli by se tento izraelský sen v podobě amerického zákona mohl zdát dokonalý, je vysoce pravděpodobné, že neprojde, či že bude výrazně osekán. I kdyby zákon v nějaké podobě prošel Sněmovnou reprezentantů, kde mají republikáni většinu, nutně narazí v Senátu, kde většinu drží Obamovi demokraté, kteří se proti zákonu nejspíše postaví. Není tedy vůbec jisté, zda-li zákon kdy dorazí k Obamovi, který by jej nakonec mohl stejně vetovat.

Otázkou rovněž je nakolik je v izraelském zájmu, aby například palestinská samospráva, která udržuje zákon a pořádek na Západním břehu přišla o nemalou část své zahraniční pomoci. To by v konečném důsledku mohlo způsobit posílení Hamásu, který se o svojí podporu z Íránu obávat nemusí.

Autor: Ladislav Faigl