Začnu dvěma příslovími, aby si ten zbytek lidí, co ještě doufají, že nejsem cvok, náhodou nezačalo myslet pravdu a abychom dostali ten klobouk a mezuzu do nějaké rýmovačky..

Když jste chtěli u zejde Kopla (dědečka Jakuba) někoho velice slušně poslat do Řiťohlávek, říkávalo se: „Nechceš jít radši  políbit mezuzu?!“  Kteréžto pouzdro s klíčovými znaky těch pro jidiškajt  nejsvětějších textů vísívá mj. také a především na zápraží židovských příbytků.  Pokud dotyčný poslechl (a moudře se už do místnosti nevracel), andělé Pokoje a taky andělé Cest vší země mohli dál nerušeně popíjet své kafe poskládané ze stejných svatých znaků – jen v jiné kombinaci.

Jestli se to druhé úsloví také narodilo uprostřed lidu ghetta, anebo na ně přišel někdo z peyotlových Indiánů – není podstatné.  Jeho obsah je krásný bez ohledu na humus, ze které vykvetlo. Jenom kdoví, jestli ho umíme ocenit my, kdo bez plotů, čar, zámků a jasných limitů nějak nedokážeme v betonu srdcí a sídlišť přežít. Zní jednoduše: „Doma je tam, kde si pověsíš klobouk.“ A znáte židy, ti hned všecko z gruntu proorají, takže to „tam, kde si pověsíš“ – znamená také: tam, kde tě ten klobouk pověsit nechají, a také: Nemysli si, že když pověsíš, jsi tady doma. Doma znamená pečovat, protože hebrejské „bajit“ znamená smysl. Doma je všude tam, čemu dáváš jako lidská bytost smysl. Tedy svou prací, kreativitou a kreativní člověčinou. Což jsou skutečnosti, na jejichž kvalitě a vnitřním světle obřízka žádnou stopu nezanechává. Ta je, bráško, docela o jiném!! A ačkoli je řeč jen o klobouku (tedy tvé charakteristické složce a doplňku osobnosti),  nemá být řečeno, že tam, kam si ten kokrhel pověsíš, se můžeš roztahovat jako hulvát. Klobouk nosí jen aristokracie – nakrásně s dluhama a holou řití, bez PP a zámků na Loiře – jednoduše aristokracie ducha. V Čechách se tomuhle typu klobouku říká – kufr. Těžko můžeš být doma tam, kde pořád sedíš jakoby na kufru.  Znáte to dobře. Ať už jako domorodci malebných dědin ve svém vztahu k „náplavám“ a „lufťákům“ – anebo naopak, jako ti luňáci. Nepříjemné – jasně. Ale stačí přiložit ruku k dílu a lidi se otevřou. A přijmou.

Pravda, leckteří Fritzlové a malí domáci teroristé jsou svým okolím považování za pohodové a vyrovnané sousedy, ale to by bylo o docela jiném přísloví. Držme se tématu.

Nikdy jsme si dost dobře nezvykli (anebo už zase odvykli) posílat „políbit mezuzu“. Proto dokonce i když se pohádá Sidon s chabadnikama, slyšíme spíš něco o lágrech a návratech tam. Uniká mi sice, proč si židi mezi sebou potřebují nadávat do nácků, když by jim docela klidně mohla vystačit majoritní  a  kat holos mundiální většinou akceptovaná nadávka :žide! Ale budiž. K tomu se dopracujeme vzápětí. Možná totiž ne docela zřetelně doceňujeme symboliku klobouku. Jinak bychom se asi tak často do plynů, ani do prdelí, ba dokonce ani do své původní vlasti neposílali. Netvrdím, že na posílání kamkoli je něco špatného. Jenom je dobré vědět, že klobouk se dá popadnout  a v nejhorším případě i vyprat, očistit a spravit. Se slovem to jde hůř. A má také daleko více kvalit než takovej klóbrc.  Ono všeko na světě má svoje místo. A tak klobouk bude vždycky jen kloboukem, sófar šofarem a slovo kořením  i svatou skutečností. Takže pokud si někdo okoření život peprným posláním do prdele, ještě se nic tak děsivého neděje. (a všechny plyny, Auschwitz a další destinace jsou jen jiné díry – rozuměj prdele). Jako koření „líbačku mezuz“ beru. Jako svatou skutečnost už těžko. Tam to lze vyslovit teprve tehdy, posoudíme-li  nejen klobouk, ale i chování jeho majitele. A jsme zase doma.  Nechápu, proč by se okupanti z Izraele měli vracet do Polska a Německa, kde je nikdo moc nechtěl, už když je vypustili z lágrů. „Jejdamanky Emilko, vy jste se vrátila ?! To tady ale nikdo nečekal… Jenže ten ubrus a ty zlatý hodinky po mamice (obojí leží na stole!!), to jsme museli odevzdat Němcům…“;

Jednak to nejsou okupanti, protože to by pak musel bejt okupantem každej švédskej důchodce, kterej si koupí kus půdy ve Španělsku, jednak – i kdyby nakrásně šlo o okupaci – šlo o okupaci řízenou a politickou a trafikantskou – kus hříště dostala Emilka proto, abychom nemuseli hledat ten ubrus, kus si koupila ještě před válkou a ten zbytek si vytrucovali ti „okupovaní“. Vrátí nám dnešek Mukačevo a Maďarům Zadunají? Komu tam visí klobouky a jaké asi…Těmhle  Moricům a Emilkám,  jejich dětem a dětem jejich dětí visí klobouk už pár generací někde mezi Golanami a Eilatem. Jsou tam doma!! Stejně jako ti, co tam bydlili o fous dřív. A kde jsou doma Vietnamci od vás z večerky? A jak budeme hodnotit muslimy (bez konkrétní státní příslušnosti), až se tady podle prognóz některých nahlouplíků nebezpečně „rozplemení“ a ovládnou nás. Protože nic tak nezvyšuje fertilitu a porodnost jako ztopořené minarety, které je tudíž  nutno pozakazovat. Budou to časem taky okupanti?   Byli jste někdy na plese anebo na Wagnerovi? Kolik klobouků se vejde na jeden věšák, když je zájem o dobrou věc? Mraky!! Dokonce i v hospodářství. Anebo v hospodě!  Ono vždycky záleží především na tom, jak se kterej majitel klobouku v tom  či onom zařízení chová. A ty nedaremné vyvádějí odevšad!! Pokud je mezi sebou strpí – buď nemohou nic víc dělat, jako my s Íčkem, ČEZ a korupcí, anebo dělat nechtějí. Pak ale jejich klobouky …

A úplně po židovsku – dovedeno do důsledku:  Pokud někdo před ambasádami celého světa, na rautech všech ambasád a na webovkách nejrůznějších neziskovek posílá „k mezuze“ někoho z naprosto cizí hospody anebo nepoznaného koncertu, svědčí to jen o jediném. Asi to není majitel kvalitního klobouku, potažmo kvalitní majitel klobouku. Z toho důvodu nesmírně obdivuji jednu upovídanou starou dámu zpoza velké louže, které to docvaklo a svůj klobouk si důstojně poupravila, a  také tiše a v kidu  vzkazuji všem organizátorům pro-izraelských a pro-palestinských demonstrací tady u nás, ve s cikánama nesmířených Čechách – přátelé, nechte mne tančit! Já mám chuť na Wagnera. A dokud mi  klobouk visí  tady, nechci mu dělat ostudu.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Umění překladu