Tak šel zase někdo z hospody a připadlo mu to děsně „cool“.

A  ačkoliv to  „cool“  vůbec není, leží teď osm korun spravedlnosti naprosto nespravedlivě tváří k zemi, místo aby jen tiše dosvědčovaly nad hlavami dávno bezbranných , že se každá lidská bytost má snažit povznést. Nikoli kamsi na „výsosti“ ale přinejmenším do „vyšší ješivy“, kde si tak nějak uvědomí, co to vlastně ta božká jiskra člověčiny obnáší.

Ale nesuďme předem. Zda to udělala ruka lidské bytosti, to musí dosvědčit nejprve správce hřbitova. Pár dní nám už prší a taky dost silně foukalo.  A při  pořádném poryvu  se dokáže svalit sama od sebe a bez cizího přičinění i tuna švédské žuly. (Poptám se a dám vědět.)

Škoda měřitelná etalony „dolního“ nebo, chcete-li, „tohoto“ světa není  zase až tak fatální (srovnáme-li, za kolik se v Česku, tedy  i poblíž Uherského Brodu, kde k poškození židovského hřbitova došlo, dá pořídit kilometr dálnic). Jen zhruba padesát tisíc korun. To sice docela zamrzí, on je to hřbitůvek krásný a těch padesát táců dalo použít jinde, vždyť ony si ty moravské bejt-olámky prozatím příliš péče neužily. Ale jsou skutečně daleko horší věci, které musíme žít.

Škoda je především toho, kdo to provedl – pokud provedl. Nebylo by od věci, kdyby ho lapli, ale  ať lapnou nebo nelapnou, najde se časem někdo jiný. V Brodě anebo jinde. Vždyť ubližovat kamenům je tak snadné…

Spoléhat se až přespříliš na nějaké boží kafemlejnky sice možná přináší útěchu, ale zdravé to není. Talmud učívá: Když nevíš, co počít, nezoufej, a něco dělej. Co? Prostě něco…   Každý přesně natolik, kam jeho ruka dosáhne. Lze poslat drobný příspěvek do spolehlivých rukou. (Doporučuji raději adresy, které financemi skutečně nemrhají a navíc mají jakýs takýs centrální přehled, zatímco obskurní společnost Jakub s.r.o. k „charitám“, které bych dokázal někomu doporučit, aniž bych měl pocit, že jeho  případným milodarem mrhám, rozhodně nepatří.)

Broďáci se mohou zkusit upamatovat, jestli si něčeho nevšimli, policie by mohla zkusit nebrat tuhle „banalitu“ zas až  na tak lehoučkou váhu, protože jsou tu ještě takové ty zásadní vesmírné váhy, přesnější než ty v lékárnách. A my ostatní? Inu,  ona ani Přímluva nezaškodí. Hlavně žádný defétismus anebo beznaděj, že je to pořád dokola. Ovšem! Je a bude – až do Konce dní. Kniha Kazatel nás nenechává na pochybách. Ale taky nás nenechává bez prozření a bez naděje!

Jo, a taky žádnou pomstychtivost. „Můj je soud i odplata“, sděluje nám na patřičných souřadnicích své zprávy BigBoss. A učí nás to i sefarad verze překrásného rozjímání zvaného Amida, známá také jako Šmone esre (Modlitba osmnácti požehnání – navzdory tomu, že těch požehnání obsahuje devatenáct).

Sedmá pečet z „vnitřních třinácti“ pečetí tohoto modlitebního sendviče se zabývá otázkou zlovolníků. Ale nezapomínejme, že nejde ani o čáry ani o jakousi kvazi-kabalu anebo bezmocné modlikání, ale o skutečné pečeti. Lidská bytost, která do Amida vstupuje, se podílí na formování vesmíru. Měla by tudíž meditovat nad každou z pečetí s obrovskou odpovědností. On totiž vesmír zcela spolehlivě plní všecko, co si objednáme. Jenom s tím rozdílem, že se někdy nestačíme divit, jak nečekaným způsobem byla naše prosba, aby sousedovi chcípla koza, vyslyšena…

Proto také tu sedmou (celkově desátou) vyslovujeme jen polohlasem. Vždyť kdoví, jestli mezi ty odrodilce a pomlouvače, činitele nedobrého a nepřátele člověčiny nepatříme shodou okolností alespoň nějakým tím procentem sami!

Nepříliš povedený český překlad Adir ba-marom nechává v češtině zaznívat melodie této meditace maličko přísně. Tak na to tolik nedbejte. Ve skutečnosti je i tahle pečeť o naději. Pro židovské i nežidovské hřbitovy, ale hlavně po člověky a člověčinu. Pámbu sice kafemlejnkem mele, ale žádné nestoudníky neničí ani nepokořuje. Ti se totiž vykoření jaksi sami. Přesně tak, jak učí Amida. Vznešený pleje (jako záhon), drtí, zahanbuje a pokořuje pouze samotnou malchut ha-riša (říši nedobra). Jinak to ani nejde. Původně (při stvoření) totiž konstatoval že „cool“ je to tak, jak to zformoval teď. Ti, kdo se jako v Harry Potterovi na stranu této říše přikloní, prostě  moc šancí nemají, a – a to je důležitý detail – vytínají se sami. Z obou světů. Tohoto i toho budoucího. (Který je naprosto stejný, akorát už bez povalených náhrobků J )

„Malý šéf“ rád používal oblíbené židovské „Kdo má uši, slyš…“ Máte-li pocit, že patřím k těm, pošetilcům spoléhajícím na to, že se dá odmodlit kdejaké nedobro, nebudu vám to rozmlouvat. Jednak si to skutečně myslím a za druhé zas tak naivní nejsem. Jenom si dovolím položit otázku – a co chcete s vandalismem dělat? Krom otevřených očí a ohebného řemenu? Ani ovce, ani lev, jinak se spolu nenapasou – jak nám příšerně naivně malují ve Strážné věži kreslí bratříčkové Svědkové.  On totiž povalený náhrobek zůstane tváří k zemi, ať už ho povalil debil anebo skutečný zlovolník. A na to, aby hlupák došel k rozumu a zlovolník k tešuvě – shodou okolností – modlitba docela zabírá …

Autor: Jaroslav Achab Haidler