Toť zjištění omšelé a jako  první s ním přišli (s největší pravděpodobností)  bráškové východňári –  tedy učitelé východních směrů, kteréžto směry  směřují  přes makrobiotické pokusy až k výsledné nirváně.Já bych tu  teď ale nerad mluvil o kašrutu anebo  o specialitách nejrůznějších klubových kuchyní. Radši bych se věnoval znamení šelmy – tedy třem znakům waw, (třem šestkám  onoho apokalyptického 666) a jejich jídelníčku!

Ke znamení šelmy jen docela okrajově, sami v tom máte ne-li jasno, tedy předem rozhodnuto. A tak jeden  chápe pod satanistickým  666 „katolíka“  a jeho římské číslice v prohlášení o tom, že papež je vlastně nejvyšší biskup a náměstek Vznešeného – tedy „pontfeX  maxiMus  ViCarius DeI“ (kam se jim vytratila ta padesátka chybějící do výsledného DCLXVI to nemám potuchy). Katolík si to zase myslí o někom úplně jiném, protože i jeho ovce chtějí slyšet spolehlivé bečení výkladu Apokalypsy,  a kolega Aharon se to už týden domnívá o svém počítači a v něm nefungujícím a v roce 2013 definitivně se zřítivším webu (www).  Uživatelé Zeitgeistu také na něco přijdou, a pokud ne, spolehlivě za vším stojí ilumináti, z nichž bezmála polovina jsou stoprocentně židi!

Málokdo si dá tu jednoduchou prácičku studovat znamení šelmy po hebrejsku. Tedy jako tři šestky: waw + waw + waw.  WWW. A jak se u nás na www.lamedwaw.org snadno dozvíte, waw – neboli šestka není v symbolice Svatého jazyka nic jiného než člověk. Tři šestky, tři lidi. Kteří asi?

I na to nám  bohatě stačí číst. Onen dopis, co nám Vznešený nechal zaznamenat a převyprávět Mojžíšem.  Všimli jste si v tóře  té neskutečné absence Rychlých šípů?  Všichni bibličtí supermani jsou docela normální týpci. Ti tři  –  waw, bytosti anebo archetypy (dokonce v jednom jediném člověku) se jmenují : cadik, raša a bejnoni  tj. cadik, přestupník a člověk středu  –  obyčejný průměrný člověk. Znamení šelmy je zas a jenom člověk a míra člověčiny (humanity) v něm.

A troufnu si dokonce ještě jednoho kacíčství – znamení šelmy je přítomno v každém –  i v těch nejznamenitějších postavách bible. Abraham začínal jako pěkný „raša“ – vždyť on i jeho celá family zpočátku sloužili modlám, ještě v Egyptě „prorockou vizí osvícen“ vydává svoji manželku  za sestru (což je sice pravda, ale tak nějak jemně modifikovaná),  jako docela „prostřední člověk“ smlouvá se Vznešeným o osud Sodomy a Gomory a trvá mu to pěkných pár let, skoro až na horu Moria, než je z něj cadik jak poleno.  Podobně je na tom i jeho vnuk Jaakov, který si taky prožije nekalost, lidský rozměr člověka středu ve službě u Lábana a nakonec boj s andělem.  A dokonce i  Šalomoun anebo Šaul – kteří to zase  berou opačně. Od talentovaných ješibocherů k maličko pokaženým králům a králíkům. Znamení šelmy je pozoruhodné, ale je svou člověčinou spíš krásné než démonické…

Co asi taková šelma žere?  Tedy jí – za předpokladu, že se jedná o lidstvo. Přesně to, co každý „bejnoni“. Tak jsme od přírody (Sladý budiž požehnán) jaksi uzpůsobeni. Každý slušný lidský tvor potřebuje jíst, a proto maká, aby bylo co do pusy. Je možná pravda, že přestupníci (rašajim) shltnou i to, co by zbytek vemíru do úst nevzal. A nejde jen o trejfe!  Ale třeba i chleba zahálky anebo takzvané „košer trejfe“ – tedy po židovsku košerné pokrmy nicméně bez modlitby a se žlučí. Ale vemkoncem jedlé to je  a tu nepoživatelnost tomu dodávají jen tím, že překračují některé obecně a některé židovsky platné limity.  Lidé středu – jak už jejich označení napovídá, se tak maličko plantají mezi oběma extrémy. Čili tu a tam do sebe taky narvou nějaký ten drobek „chleba zahálky“ anebo „kaši se žlučí“, ale tak nějak se o nich předpokládá, že by se rádi stravovali v souladu s doporučením Nebes.

Vy, kdo pilně studuje „životopisy židovských svatých“ jste se  v chasidských legendách určitě dočetli, že pro cadikim není až takový problém, vyslovit správnou kombinaci znaků a  nastojte, je tu šábesová pečínka takříkajíc obratem jazyka. (Narážím teď na story, kdy si dva slovutní takovýmto způsobem „vyčarovali“ nádherný šabat, ačkoli jinak platí staré dobré talmudské pravidlo, že kdo se v pátek nepostará, nemůže se divit, že je pak šábes na dvě křivé slzy. A i oni jednali za zcela specifických okolností a ne z pohodlnosti, šarlatánství anebo zpupnosti. Jen na počest Princezny Šabat!)  Nicméně až na tyto výjimky je i  většina cadikim živa (nejen) chlebem.

Známe ale také ještě jednu ingredienci, kterou lahůdkám cadiků přisuzuje prorok Habakuk. Nesmírně rád se jí dotýkám prsty, kdykoli mám možnost  dokumentovat některý z bejt-olámků, těch tichých kamenných archivů – židovských hřbitovů. Tam a pochopitelně i v tóře stojí psáno : Cadik be-emunato jichje –  Cadik je živ ze své „emuna“.  A podíváte-li se do svých příručních překladů BigBossova dopisu, ke svému úžasu se dočtete, že celý překladatelský svět to tlumočí jako: Spravedlivý živ je ze své víry !!!  Já to nezpochybňuji, jenom mi to nechutná. Ale vy si chuť pokazit nenechte.  Jsme skutečně to, co jíme.

Jeden háček to ale má. A vy ho dobře znáte. Hebrejské emuna má naprosto stejný kořen jako notoricky známé Amen.  Jak  uvnitř sebe sama to slůvko „amen“ vnímáte? Spíš jako „doufám“ – tedy „věřím“, že se tak stane. Anebo  „je to vpravdě přesně tak“, jak jsem se právě snažil pomodlit ? I to je na vašem svobodném rozhodnutí. Stanete se tím, co jíte.

Někteří cadikim (a hlavně bejnonim, co se za cadikim vydávají), se chtějí krmit „vírou“ a pak s plným pupíkem té své kaše – někdy s medem jindy dokonce i se žlučí, mají pocit, že ostatní „víry“ nemají na jídelníčku co dělat.  Jiní cadikim se raději skromně krmí „věrností“  (komu asi?), chtějí být „pravdiví“ v sobě, k sobě i k světu, a proto prostě vůbec nevěří, ale jsou jen a jen věrní. A tím získávají jistotu. (Což jsou všechno základní a klíčové významy hebrejského emuna.)

Jsme to, co jíme. Cadik be-emunato jichje. Amen! … Já jsem jen docela průměrný – ne-li hodně podprůměrný  „bejnoni“, a tak se snažím uživit pokud možno poctivým chlebem. Obyčejným, pozemským, ale v „emuna“. Už proto, že docela rád zpívám svoje písničky, a ne ty „koho chlebové“. Ale cadikim, kteří jsou živi svou pravdivostí – ty žeru!!  Zatímco z těch, co jsou živi ze své „víry“, se mi zvedá žaludek.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Korejský jehovista