Slyšel jsem o ženě, která má velký problém. Necítí bolest. To, co dokážou ve filmech ti největší tvrďáci po dlouhém výcviku, má ona od narození. A tak se jí třeba stalo, že se opřela o rozpálená kamna a necítila, jak se jí pálí kůže na noze…

Jedna z mých oblíbených biblických knih je ta, která popisuje příběh Jóba. Věřím, že ten příběh znáte. Nejdříve přišel o majetek, pak o rodinu a nakonec o zdraví. V té době ho navštívili jeho tři přátelé. Jeden z nich, Elífaz Témanský, mu během jejich dlouhého rozhovoru, říká: “Věru, blaze člověku, jehož Bůh trestá; kázeň Všemocného neodmítej. On působí bolest, ale též obváže rány, co rozdrtí, vyléčí svou rukou.” (Jób 5,17-18)

Na příběhu Jóba můžeme pochopit, že existuje dvojí bolest. Jedna, kterou dává Bůh a druhá, kterou působí ďábel. Jaký ke mezi nimi rozdíl?

Schopnost cítit bolest dal Bůh člověku už při stvoření. Díky ní můžeme velice rychle reagovat, když děláme něco, co nám ubližuje.

Bolest, kterou působí satan, vychází z jeho zvrhlosti. Má radost, když může ubližovat. Zneužívá daru, který nás má chránit k tomu, aby nám škodil. Proto Jóba připraví nejprve o majetek, děti, zdraví a kdyby mu to Bůh dovolil, tak by Jóba i zabil.

Tyto dva pohledy na bolest můžeme aplikovat i na náš duchovní život. I v něm můžeme cítit bolest, které říkáme výčitky svědomí. David ve svém žalmu o takové bolesti píše:
“Šťastný je člověk,
jemuž jsou odpuštěny viny,
jehož hříchy byly pohřbeny.
Šťastný je člověk,
kterému Bůh nepočítá provinění
a v jehož srdci není klamu.
Dokud jsem mlčel a skrýval svůj hřích,
moje kosti vysychaly a celé dny jsem pronaříkal.
Bože, ve dne i v noci
na mne doléhala tvá spravedlivá ruka,
má svěžest se vytratila jako v letním žáru.
Proto jsem ti, Bože, přiznal svůj hřích
a odkryl před tebou své špatnosti.
Řekl jsem: ´Vyznám se Bohu ze svých hříchů!´
A tys mi odpustil
a smazals moji špatnost i mé viny.
Proto ať se každý věrně k tobě modlí,
dokud jsou dveře k tobě otevřené,
dříve, než nadejde den soudu.” (Žalm 32,1-6)
David pochopil, že mu Bůh chce ukázat na jeho hřích. Poznal, že mu hřích škodí. Mrzelo ho, že jeho hřích škodí i lidem okolo něj. Proto se rozhodl to s Bohem probrat a na konci bolest z výčitek svědomí nahradila radost z odpuštění.

Jiný přístup k této duchovní bolesti ilustruje závěr Jidášova příběhu:
Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: “Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!”
Ale oni mu odpověděli: “Co je nám po tom? To je tvoje věc!”
A on odhodil peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se.
Velekněží sebrali peníze a řekli: “Není dovoleno dát je do chrámové pokladny, je to odměna za krev.” Uradili se tedy a koupili za ně pole hrnčířovo k pohřbívání cizinců. (Matouš 27,3-7)
Jidáš šel se svým problémem za člověkem. A i když se obrátil na velekněze, ani ti mu nemohli pomoci. Jeden z Ježíšových učedníků nakonec ukončil svůj život vlastní rukou. Smutné.

David šel se svou bolestí za Bohem, který ho zbavil výčitek svědomí. Odpustil mu a vyléčil jeho bolavou duši.

Tahle BOLEST od Boha je další perlou, kterou nám Bůh nabízí. Chce nás naučit správně reagovat na to, když do našeho života vstoupí bolest. Přeje si, abychom vždy přišli k němu, protože jen u něj můžeme najít lék na každou bolest.

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také od autora 41. díl: zde