Tuhle jsme si takhle povídali s bývalým spolužákem, dnes zaměstnancem jedné velké státní firmy. Nestačil jsem se divit. Už na hlavu postavené je to, že vládnoucí garnitura si dosazovala ředitele té firmy.

Já bych osobně dával přednost tomu, kdyby byl vyhlášen férový konkurz, kde by vyhrál odborně nejschopnější člověk a ten by pak řádně obhospodařoval a řídil náš společný majetek.

Tady to ale doposud funguje tak, že šéf firmy je vlastně politická figurka. Řekněme něčí kamarádíček. Nechci se pouštět do spekulací, že formou přidělování zakázek nějakým spřízněným firmám má zajistit financování stranické pokladny. Pak bych tedy dále předpokládal, že aby firma mohla fungovat dobře, dosadí si nový šéf do managementu lidi dle svého výběru, kterým důvěřuje, které zná a s kterými vytvoří dobrý tým. Omyl! I na nižší posty jsou dosazováni lidi podle pokynů stran. V rámci nějakých opozičních dohod jsou domluveny i jednotlivé posty a jejich obsazení. Jak se má pak novému šéfovi s těmi lidmi spolupracovat? Jak mohou kolektivně řídit a rozhodovat? Dokážete si představit, že by na podobném principu obsazovala posty například japonská Toyota?

Pokud přeci jenom dosazený člověk je opravdu neschopný až moc křiklavě, tak se musí vymyslet místo, kde nemůže moc škodit. A vznikají tak různí ředitelé přes strategický rozvoj, podporu alternativních inovačních technologií a jiných podobných nesmyslů. Už směšně působí, pokud takový ředitel má pod sebou jednoho šéfa odboru a ten má dva referenty. Jinými slovy šéfuje tento ředitel třem (slovy TŘEM) lidem, ale plat má ředitelský, auto k dispozici samozřejmě taky.

Paradoxní je, když se takovýto „ředitel“ dostane skutečně na post, kde má pod sebou desítky lidí a kde o něco jde. Pak není ztracen pouze jeho plat a služební auto, ale bohužel narůstají i škody, které způsobil svými rozhodnutími. A to geometrickou řadou. Luftjarda Tvrdík by o aeroliniích mohl dost vyprávět.

S postupující privatizací ubývá státních firem, ale přibývá těchto různých kamarádíčků, které je nutno někam umístit. V soukromém sektoru nemají šanci. Tak se ve zbylých státních firmách vymýšlejí nové posty, aby bylo kam s nimi.

Tak to je i ve firmě onoho mého známého. Toto není vymyšlený příběh, to je skutečnost. Vezměme si pak, co se ve státních podnicích prošustruje z našich daní. Proto privatizovat, privatizovat a ještě jednou privatizovat. Ale než bude zprivatizováno, tak věřme vznikající koalici, že to se svými sliby myslí vážně a tuto praxi opustí. Na vedoucí místa nebudou nastupovat známí, ale odborníci po řádném konkurzu nebo výběrovém řízení.

Autor: Tomáš Flaška

Přečtěte si také od autora: Švédové už taky dostali rozum