Na modlitbě Amida je krásné, že ji odlinkuje  nejen veřejně chazan jako součást pravidelné liturgie, ale zároveň (ještě před chazanovou repeticí)  se otevírá chvilka pro tiché (a soukromé) promyšlení všech jejích pečetí, okamžik pro vlastní usebrání a možná i prostor jak sdělit Panovníkovi skutečnosti, které pro veřejné oslavování (tedy liturgii) určené nejsou.

Jinými slovy – dokonce i při skupinovém servisu, společné benedikci anebo, chcete-li, komunitním projevování loajality k určité konfesi nejsme zproštěni své vlastní odpovědnosti za vývoj vesmíru. A také (vzato s druhé strany) nejsme zbaveni svého vlastního prožitku a vlastní komunikace s Nebesy.

Pochopitelně žádná (ani ta sebesoustředěnější) Amida nemůže trvat  celý měsíc. Nepřu se. A přesto může… Celý měsíc chešvan.

Při pohledu na židovský kalendář je totiž chešvan jediný měsíc, který  zdánlivě neobsahuje žádný svátek. Roš ha-šana a cyklus třetích poutních svátků „Pod zelenou“ máme právě za sebou.  A teprve až v měsíci kislev začíná Chanuka, která se – rovněž osmidenní – protáhne až do měsíce tevet.

Nový rok stromů tzv. Tu-bi-švat, tedy symbolický příběh o užitečnosti každé lidské bytosti, ale zejména halachický „start-point“ k určování „dospělosti“ vysazených a roubovaných stromů a tedy i rozhodující okamžik pro vyčlenění prvotnin a desátků, nese jméno svého měsíce přímo ve svém názvu.

Adar je kromě významného sedmého dne (určeného všem Pohřebním bratrstvům Chevra kadiša jako tzv. zajin-adarová hostina, navíc v den, kdy se podle tradice narodil Mojžíš jak do tohoto tak i do vyšší světa! ) měsícem, kdy se připomíná největší a nejsvětější Jméno Panovníka – totiž jeho přívlastek: Nenáhoda. Někdo si také připomíná záludnosti tajemství vinného moku a někdo si vystačí jen purimovým špílem s tichou hrůzou z toho, abychom  – když už jdeme bít – přistoupili zepředu, ne jako Amalek ze zálohy, a že všechny genocidy ba dokonce i náhodná zabití a „pouhé“ vraždy jsou pořád zhola ničím, před průmyslovým, dokonale  promyšleným a zpracovaným vyhlazováním materiálu.  Pokud si běh slunce a chleba vyžaduje narovnat vesmír ve vztahu k běhu druhého časo-tělesa Luny, slaví se Purim až v dodatečném adaru, ale i během měsíce adar rišon je tu alespoň tzv. malý Purim (Purim katan).

O dalším měsíci jest psáno: Tento měsíc počátkem měsíců vám bude … a  od tohoto místa v bibli sledujeme krok za krokem zrod humanity. Nisan je čas našeho osvobození, měsíc pesachového cyklu a období duchovního růstu a očisty (společně s růstem a sílením zrna našeho  „dolního a svobodného chleba“) až do Dárku tóry (matan tora) v měsíci sivan. Při troše dobré vůle lze tedy říci (a tradice to tak také skutečně vysvětluje) jedná se kontinuální sváteční období sedmi týdnů, zasahující měsíce nisan, ijar i sivan.

Významný den, první předehru pro zahanbující skutečnosti zbytečné nevraživosti, obsahuje i měsíc tamuz. Av si nese připomínku churbanu (detailů a hlavně důvodů proč došlo ke zničení obou Chrámů – Šalomounova i Druhého Herodova).

Talmid chacham, důsledný logik a kverulant namítne: Ha, je tu ještě elul – další měsíc bez svátků, jenomže elul je měsícem selichot a tedy již bezprostředně přimknut k Vysokým svátkům.

Skutečně „nesváteční“ je právě jen chešvan. Ne snad, že by lidská bytost neměla co podnikat, jestliže se v kalendáři objeví stránka bez červeného puntíku. On i ten „civil“ dává jednomu docela zabrat, chceme-li ho žít lidsky a přitom zodpovědně k ostatním lidem. Ale detail zaujme. Opravdu se nic neslaví, protože je potřeba  zavařit poslední ovoce, vylisovat olivy a nanosit dříví na zimu? Je to jen klidové období po poměrně intenzivním a na tolik svátečních dnů bohatém měsíci tišri?

Jenomže dokonce i chešvan, „trpký“ chešvan – marchešvan, po akadsku jednoduše „osmý“ v sobě jedno důležité výročí nese. V měsíci chešvan  totiž podle tradice začala biblická potopa, na kterou si dobře vzpomíná i sumerský Gilgameš. Potopa, o které nám parašat Noach sděluje:  Ale když Vznešený viděl, že se rozmnožuje lidská zloba a všeliké myšlení srdce jejich není než zlé, litoval a měl bolest zasahující celé jeho nitro…

Neřešme nyní, jak může Netělesného něco bolet, biblické vyprávění je plné srozumitelných obrazů, a vzpomeňme si na ještě jeden příběh, kdy Požehnaný pláče. A také je tam plno vody. Totiž, když židé prchající z Micrajim stanuli na druhé straně vodní hradby, zatímco celé egyptské vojsko (a nebylo jich zanedbatelně) vody zalily. Tehdy trůnu loajální a jinak obvykle maličko natvrdlí andělové chtěli jásat, ale Panovník plakal. Vždyť zařvaly jeho děti. Stejně jako při „velké“ potopě za dnů Noe. Ti ani ti nezemřeli proto, aby se naplnily jakési „úradky“, aby se tady objevil nějaký extra-národ mezi pronárody, oddělený lid uprostřed méně cennějších gojim, nějaký spasitel anebo genetický předchůdce spasení. Zemřeli jen a jen proto, protože rozmnožila se zloba lidská…

A v tom je právě měsíc chešvan tak podobný Amidě. I v ní vyslovujeme všechny její  „pečeti“ nejen za sebe, ale i za druhé. Prošedši oběma sloupy Jachin a Boaz obligatorních tří úvodních a tří finálních pečetí vstupujeme do prostorů, kde lze formátovat vesmíry. Ovšem za předpokladu, že naplníme jediný požadavek: Mnoho zmůže modlitba (a jakýkoli čin či pohnutka) spravedlivého opravdová. Spravedlivého a opravdová. Tedy nebude-li se naše lidská zloba (nakrásně obalená do zbožnosti, pseudo-pokory a pámbíčkářství) rozmnožovat víc, než musí…

Třeba nám ani svátkuprostý chešvan nebyl nadělen jen tak. Vždyť ačkoli lingvisticky bezpochyby patří někam do Sumeru a Akkadu a jeho „chešvan“ neznamená víc než osmičku, nápadně se podobá (ovšem jen zvukovou spodobou) hebrejskému „chešbon“ – účet, vyúčtování. S odřenýma ušima jsme prolezli všemi nebeskými nástrahami soudu, viny, trestu a odpuštění během měsíce tišri a nastává další cyklus. Neprolezli jsme však na základě vlastních zásluh, a už vůbec ne proto, aby nám bylo za rok zase „nějak“ prominuto. Anebo přinejmenším „přikryto“ s podmínkou. Prolezli jsme proto, abychom tvořili. Jako při Amida. Nejen svoje okolí a svoje pohodlí, ale také vesmír a vesmíry, kde už pod dekou z vodního živlu žadné dítě Panovníka nezařve. A ono nezařve, jedině tehdy, pokud se nebude množit zlost lidská. Máme na to jen jeden jediný měsíc, abychom si spolu se Vznešeným, podobně jako během „tiché“ části Amida udělali tenhleten „chešbon“? V Amida ho konáme, pravda, třikrát denně. Nemáme chešvan k tichému účtování, dřív než si troufneme vyprávět o tom, že každý jsme kusem světla, které se šíří především od zárubní každého příbytku, tak jak to budeme zpřítomňovat během Chanuka?

Navrať si nás ke svým pravidlům, abychom nejen v kostýmu pobožníka, ale skutečně celou bytostí pospíchali za Tvými pokyny – vyslovujeme během Amida, a možná „chešbonujeme“ během měsíce chešvan. Přeji nám tudíž pokud možno co nejsvědomitější a taky vůči sobě samým upřímné „daňové přiznání“ určené pro sborovnu těch Vyšších ješivot.

Autor: Jaroslav Achab Haidler