Složitá proto, protože stůl je prostřený převelice bohatě.

Doslova samými čtyřpatrovovými dorty –  lahůdkami horroru (dřímota, mrákota a klovající ptáci), akčního jednání a náboženského kalkulu v dolním patře, ale i olivkami tajemství a symbolů v těch vyšších: Cesta do exilu je vlastně cestou „domů“, pojmenování cesty (abys byl požehnáním), ostuda v Micrajim, války a boje – nezřídka zbytečné, ale morální. Tajemná hořící pec, pochodující mezi krvavými kusy masa. Hlubiny zaslíbení i etnografické kuriozity o zachování rodové linie.

Do vlaku či za volant si lze vybrat cokoli. Každá pasáž této parašat je akční a má svoje kouzlo. Tóru ale pouze „nestudujeme“, ačkoli se tento obrat používá téměř plevelně, má na mysli něco docela jiného – my se jí „zabýváme“. Její studium  (osek be-tora) je cosi jako zaměstnání, povolání, poslání. A  stejně jako  „konáme“ v tomto životě a v tomto světě své  zaměstnání, povolání i poslání proto, abychom se „nějak“ měli, je docela k užitku podobným způsobem „konat“ alespoň střípek z poselství této (a vlastně každé) parašat? Co si vybrat?  Složitá volba…

Ale Sladký požehnaný, který vymyslel a stvořil jak ráno tak i večer, protože všechno je součástí všeho, a tudíž i zlo je součástí je dobra, za předpokladu, že to dokážeme vnímat  jeho způsobem (tedy jako součást Jednoty), nás učí: Hle položil jsem před tebe volbu, vyber si život…

Každý si tedy vyberte to „svoje“ jako už miliony světýlek svítících před námi, abychom konali. A s největší pravděpodobností každý zase jen podle míry žízně, kterou má jeho duše. Ti znejistělí v ovčincích kolaborujících církví se jako stébla při potopě chytnou jak informace o tom, že Abrahamovi byla „víra počtena za spravedlnost“, ačkoliv hebrejský text nemluví o „víře“, ale jen o důvěře, tak je  potěší i to, co znají z nedělních škol a katechismů, že totiž „Melchicedek, král Pokoje, vyšel Abramovi v ústrety“, což je prý dokonalý důkaz, že ježíšovská linie je jeho následovníkům potvrzena tímto setkáním. Doufejme jen, že jim při té melchisedechovské radosti neunikne, že právě v Abrahamovi jsou požehnány naprosto všechny národy, ovšem včetně toho židovského, jemuž příliš požehnání v dějinách nepopřáli…

Ti znejistělí ohledně morálních požadavků tóry, které nejsou vůbec hloupé, a docela zneklidňují, ba dokonce vyvolávají výčitky svědomí, s chutí sáhnou po podivných peripetiích Abramova chování ohledně manželky Saraj tam v Egyptě, neunikne jim ani Lotova vyčůranost (kéž by jim taky neuniklo, že nebesa, příroda a nebo ne-náhoda varují několikrát, tiše a daleko dřív, než dojde k definitivnímu zničení Sodomy, jenom je potřeba mít oči otevřené a nespoléhat jen na solidární a někdy taky mocné příbuzné..). Vezmou tím zavděk a budou konat podobně? Sofistikovanou polopravdou a pragmatickým pohledem na to, jak napást svoje stádo? Vždyť amorální a demotivovaný je vlastěn celý svět a hypotéka nepočká. A kdoví, jestli si někde už exekutor nebrousí nůž na nic netušící jehně…

Milovníky tajemna jistě upoutá i mystický obraz poroztínaných dobytčat a nerozťatých ptáčat, mezi nimiž se prochází Majestát. Na patřičných „kabalistických“ adresách se pak určitě dozvědí, že se jedná vlastně o sefirotický strom – šest polovin reprezentuje oba oddělené krajní sloupy a dvé nerozťatých ptáčat linii keter – tiferet –jesod a malkut. Což je v pořádku, jenom je nutno nezapomínat právě na to rozetnutí (černá a bílá, dobro a zlo se tím stávají teprve po „rozetnutí“ tedy porušení jednoty) a hlavně na průchod Majestátu „celým vesmírem“ tj. uprostřed všechn poskládaných dílů. Navíc způsobem, který člověk nějak zná a sám praktikuje při uzavírání smluv. Dneska by se možná na kusu papíru objevil elektronický podpis a zpráva o antivirové kontrole…

Ještě jinak –  temno, neovladatelná dřímota, sletující se supi a ohnivý sloup či jakási výheň (snad světlo za světlem a život po životě) to vše je pouze sice důležitá, nicméně kulisa. Musíme si uvědomit si, že to, jak se rituál oblékne má určitě své skryté významy, ale je to jen roucho, oděv, symbolika. Jako ta naše „hliněná“ sluipka okolo jiskry života, které občas říkáváme duše.  Podstatné je to, co se skutečně stane, když rituál proběhne.  Totiž, že v ten den uzavřena jest smlouva – jinými slovy oficiálně ratifikováno zaslíbení: Požehnám tobě a také dobrořečícím tobě, zlořečícím pak tobě budu rovněž zlořečit, aby požehnány v tobě byly všecky čeledi země…

Talmid chacham jistě zaznamená, že Abraham je chlap a člověk z masa a kostí. Žádný vysoustružený svatoušek. Žádný (téměř neexistující) „etalon víry a svatosti“, vždyť ještě předtím, než se spolu s Kantem podívá na nebesa (a na nekompromisní mravní zákon v sobě), docela „po lidsku“ uvažuje nejen o tom, jak projít Egyptem, ale také o odpovědnosti za budoucnost. Řeší „dolními“ prostředky svoji nástupnickou linii, ani v nejmenším netuše, že o nástupníky má postaráno na doživotí, protože se k němu, jako k „otci víry“ bude hlásit nejen judaismus, ale i křesťanství a islám. Ať je dědicem mým můj chráněnec Eliezer … V této souvislosti ovšem najednou vůbec nemusíme nasazovat paní Sáře psí hlavu. Ani  ona není žádná mrcha. I ona  to řeší „dolními“ a tehdy naprosto legitimními prostředky: Po desíti letech pobytu v Kenaánu vzala svoji osobní služebnici (ženinu a otrokyni) Hagar a předvedla ji svému manželovi, který vešel k ní,  a Hagar počala… Připomínat, že se z toho narodil Izmael, tedy Jišmael (praotec islámu), je tak notoricky známé, že je mi až hanba to znovu zdůrazňovat.  Hanba je mi také, když vnímám, jak se verš: ruce jeho proti všem a ruce všech proti němu nejen zneužívá  a jako bezmála „proroctví“ aplikuje za bernou minci současné hysterické islamofobie, ať už ve Francii anebo i na militantních webech popsaných českými písmenky, ale také proto, že není čten celý.  Nazůveš ho Jišmael – tj. vyslyšel Panovník tvé trápení, a hlavně, co to udělalo s Hagar, která si teprve po poměrně drsné pouštní zkušenosti uvědomuje. Zdalipak teď najednou nevidím konečně tak, jak mne vidí Panovník.. ?

Stůl je skutečně bohatě prostřený. Co z toho žít a jak? A v jakém patře? V patře pragmatismu anebo nahoře v patře symbolů? To už je pochopitelně na vás a na nás každém, on totiž (jak známo) ten dopis Velkého mága je nejen „obecný“, ale především osobní.

Rozhodně však při pohledu na „seznam“ paršajot zjišťujeme, že než se pustíme do detailů (o kterých si můžeme tady, bude-li zájem, společně popovídat), je možná dobré zavnímat a také naplnit jejich záhlaví.  Lech-lecha (jdi a pokračuj), Vaera (A tehdy se ukázal), Chajej Sara (O životě Sáry, co chtěla žít ona?) Vajišlach (Jaakov poslal posly..) atd. Proč Abrahem vyšel, co našel, a co to znamená pro nás – to je přesně to osobní, do toho nelze nikomu mluvit. Záhlaví parašat Lech-lecha je ale naprosto obecné a obecně platné.  Vyjdi!! Vyjdi z Uru pivní demokracie a pragmatického obcházení hypermarketů, vyjdi ze svých židovských, islámských i křesťanských stereotypů, vyjdi a pokračuj – a ony se začnou dít věci, že kterých jde hlava kolem. Vyjdi a pokračuj, nejlépe tak, aby v tobě požehnány byly všecky čeledi země. Ona totiž cesta do neznáma, je stejně cesta do středu, ale ta nejistota nutí sáhnout po webu, Wikině anebo jiné spolehlivé mapě. Tou hodně laskavou, tiše promlouvající a kupodivu skutečně spolehlivou je právě tóra. I proto ji máme konat. Pro ni samotnou a pro dobré skutky (li-šmah u-le-maasim tovim).  Nikdo neočekává, že půjdeš jako „vzor víry“, anebo budeš vzorem, ale prostě jen jdi. „Jdi sobě!“ Lech-lecha … Jdi celý, takový jaký jsi a důvěřuj. Klidně i sobě, když máš pocit, že je to trendy – ovšem důvěra v sama sebe se beztak nevyhne důvěry vůči Panovníkovi, protože on do nás kousek sebe pšouknul už při stvoření, když se skláněl nad tím brdkem jílu a prachu, ze kterého se naše tak mysticky zformátovaná skořápka obdařená volbou a schopností tvorby skládá. Ovšem nejen.

Ostatně, i kdyby Abramovi nakrásně bylo něco „přičteno za spravedlnost“, je to přičteno jemu. Nás to lech-lecha teprve čeká. Štastnou cestu (životem).

Autor: Jaroslav Achab Haidler