Parašat Chajej Sara se otevírá zajímavým údajem. Nejde o to, že to důstojná paní pramáti dotáhla tak vysoko.

Z našeho pohledu, kdy je nám vyměřeno  nějakým sedmdesát až osmdesát let, jak se vyslovuje král David: Všech dnů našich … (ps 90:10), navíc s civilizačními chorobami, Alzheimerem a cholesteroly,  je její životaběh skoro na zápis do Guinessovky! Ale o to nám dnes nejde.

Už dávní komentátoři a studující písmo mnoho let před Rašim si  toho detailu všimli. Nestačilo by bývalo prostě napsat (tak jak to činí i Kraličtí): Byla pak Sára živa sto dvacet sedm let… ? Proč Nebesa anebo redaktoři uznali za potřebné, napsat doslova : sto let a dvacet let a sedm let … ?

Již zmíněný Raši se na to pokouší dojít. Laskavě a řeklo by se „bleskově“, tj. maličko popularizačním způsobem. Cituje midraš Berešit raba a vysvětluje – pro někoho maličko tendenčně – že ve svých sto letech, byla paní Sára tak málo dlužná Nebesům, jako ve svých dvaceti. (Tj. že navzdory tomu, co provedla po dvakráte paní Hagar, navzdory jejímu poslouchání přes stanovou celtu a úsměvům zkušené ženy, které připadalo početí mimina ve chvíli, kdy již jí přestal běh ženský, jako maličko nelogický, umírala vyrovnaná.. Že to všechno je v knihách  i v Knize nějakým způsobem zaneseno pro naše poučení, ale není považováno za dluh.) A dále (pokračuje Raši), ve svých sto letech byla (díky té vypíchnuté dvacítce) stejně krásná, jako byla ve dvacíti, kdy se její vzhled podobal křehkosti jejích sedmi. Ergo – ve 127 letech, byla stále bez dluhů vůči Nebesům jako na prahu dospělosti ve dvaceti, a nějakým způsobem (přinejmenším duchovně) krásná jako sedmiletá holčička.

Já bych byl v podstatě vděčný i Rašimu, bez ohledu na to, že tam cítím maličko nadržování velkým postavám tradice. Protože komentáře tady nejsou jen proto, aby se nakrmilo rácio. Jsou tu proto, abychom věděli co se sebou samotnými. Na to, abych si nějak v duchu ustál Rašiho vysvětlení mi stačí pouhopouhé: Kéž by!

Kéž bych i já, při odchodu do dalších ješiv anebo „life-after-life“ tunelů mohl být shledán bezdlužným vůči nebesům a duchovně krásným jako v dobách, kdy mi bylo sedm…

Má to  navíc ještě dva drobné detaily. V době, kdy se Raši snaží najít zdůvodnění pro své studenty, už určitě existuje také kniha Zohar. Bez ohledu na to, zapsal-li ji přímo  Šimon bar Jochaj někdy v prvním století současného počítání let, anebo povstal  teprve z pozdější redakce ústního podávání. Pohledem tam se totiž Rašiho vysvětlení náhle samo stává obrazem, který už rozhodně nemá ambice nakrmit pouze rácio. Podle představ mekubalim, tak jak komentuje tuto biblickou pasáž Zohar, hovoří počáteční slova naší paraši mj. také o tom, že ona stovka let, znamená, že se pramáti podařilo důstojně naplnit všech deset sefirot – tj. být skutečně věrná celému vesmíru a všem kategoriím zrcadlení jiskry humanity věnované nám Nebesy pod průhlednou přezdívkou „duše“. (Poznámka pro racionální matematiky: Vesmír je teleskopický, a tak každá tzv. sefira v sobě nese opět a opět všech deset sefirot/ kategorií – tudíž 10×10) Jinými slovy vlastně totéž, co uvádí midraš.

Speciálně zdůrazněná dvacítka, pak míří (systémem „v každé deset dalších“) na dvě důležité kategorie – chochma a bina.  Tedy opět – nelze pouze krmit rácio (chochma), ale taky srdce (bina) – a to budováním vztahu. Nejen k Abrahamovi, Hagar a dětem, ale také k Nebesům. Je dost možné že v harmonizaci těchto dvou principů spočívá tajemství „věčného duchovního mládí“, protože je-li tu harmonie (anebo alespoň touha harmonizovat), nepotřebuji utrácet za silikony jako kdejaká Helenka, a vyrovnaně přijmu i tahy štětcem, které mi na kříže i do tváře vepíše čas společně s korunou (pokud možno bezúhonných) šedin.

Očekávám, že se zeptáme i na sedmičku. Podle tradice je to tzv. dolních sedm sefirot. Což opět přeloženo do současné češtiny – sedmkrát deset kategorií nám dá během žalmem vyměřených sedmdesáti let takovou práci, že se bez pomoci Nebes beztak neobejdeme a dost možná zůstáváme v tomto ohledu dětmi, které nikdy nepřekročí svoji sedmičku…

Jsem si vědom, že tu nyní maličko znásilňuji myšlenky, které mají inspirovat vás samotné a tlačím je někam, kam bych rád já sám. Ale já bych vlastně opravdu docela rád zatlačil. Vždyť jde o dialog, nikoli a diktát. Ten prožíváme okolo sebe stále intenzivněji, den co den. Zatlačil na potřebu vrátit se ke skřítkům a více úrovním našeho žití.

Co když Raši i Zohar ukazují na totéž. Nelze žít jen na lince. Ani na lince kolébka-hrob, ani na lince zákazy-příkazy, aby mi bráška něco neomlátil o nos. Vždyť obě tyhle linky se mohou zploštit na nesvobodné plnění. (Pouze) životně živočišných potřeb na cestě od kolébky do hrobu, a (pouze) jakéhosi zákoníku složeného z pokynů, přes které nejede vlak.

Jistě, ani přes živočicha ani přes pokyny vlak nejede. To už je tak ve vesmíru zařízeno, ale má to svoje „levely“ – žádnou linku! Právě tak jako je ve sto dvaceti sedmi letech Sářina života „chajej Sara“ obsaženo více úrovní a vrstev, jsou přítomny i v našich životech. A je pospěšné s nimi počítat, neopomíjet je a teprve, až s nimi počítat začneme, teprve pak se jim snažit porozumět. V případě nejistoty, otázek a pochyb, je tu „přepevná řeč prorocká“, kodex a vodítko. (V ničem z toho však necítíte žádnou diktaturu. Jde o to, zvolit si cestu, důvěřovat a pak zákoitě i konat. Tj. naplnit dikci zákona důvěry.)  A to jak skrze chochma, tak i vztahem a vhledem – bina. To má ostatně na mysli jiný tradiční citát, že pokání (tešuva) ze strachu je taky prima, ale tešuva z lásky přesahuje všechno myslitelné.

A docela na okraj ještě jedna všem dobře známá stosedmadvacítka. Přesně nad tolika krajinami „panoval“ Ahašveroš z příběhu o královně Ester. A židé v jeho době, už jen kvůli asimilaci, přežití a pragmatismu – možná taky krapítek podlehli lineárnímu pohledu na svět. A počítaly ty Ahašverošovy krajiny jen jako hrušky na krámu. Proto přijali i pozvání na předvolební mítinky spojené s chlebem a hrátkami, vždyť jak by to vypadalo, kdyby se lišili, nesplynuli s davem, zůstali sví – třeba jen proto, že by si vzpomněli na příběhy symbolů a čísel, která znali a četli v parašat Chajej Sara … Taky je nesoudím. Jsem snad jiný? Ale šanci máme. Oni tehdy i my dneska. Tož ad mea we-esrim we-ševa – až do těch sto dvaceti sedmi. Le chajim.

Autor: Jaroslav Achab Haidler