Chci poděkovat Martinovi za inspiraci k dnešnímu dílu a omluvit se mu za to, že jsem neodpověděl pod předchozím článku. Upozornění na příspěvky v diskuzi pod články se občas zadrhne a tak jsem si jeho komentáře všiml až dnes.

Martin píše: “Váš vtipný úvod je velmi úsměvný a zlepšil mi náladu. Když mám dobrou náladu, cítím, že mám i více energie. Přiznám se, že stále přesně nevím, co znamená ‘spoléhat se na Boha´. V druhé časti ohledně příběhu Vašeho kamaráda se mi zdá, že se nespoléhal na Boha, ale POTÉ zjistil, že nemá dost peněz. Palivo nemohl přečerpat zpátky a tak se snažil vše vyřešit domluvou a až pak došlo k ONOMU něčemu. Pokud by již PŘED načerpáním věděl, že nemá na zaplacení, tak nevím, jestli by se Bohu líbilo toto jednáni a tento způsob spoléhání se na Něj. Mohl by mi někdo ještě jiným způsobem vyjádřit, jak se spoléhat na Boha. Já doposud vidím jediný způsob v modlitbě.”

Pro mne se první učebnicí “spoléhání se na Boha” staly příběhy biblických hrdinů. U nich se učím, že modlitba je to, co stojí na začátku. Jaké je pokračování? Rád bych to dnes ukázal na příběhu ze života krále Davida. Ale ještě předtím si dovolím připomenout jednu Davidovu píseň, která je ukázkou modlitby, ve které David hledá sílu k tomu, aby se “spolehnul na Boha”.

“Což nikdy více, Pane,
si na mne nevzpomeneš?
Jak ještě dlouho
se k tobě nesmím přiblížit?
Jak dlouho budu bezradný
nad svými starostmi?
Jak dlouho se můj nepřítel
bude tak vypínat?
Už se na mne podívej a vyslyš mne,
vždyť přece jsi můj Bůh!
Mým očím dopřej prohlédnout,
ať nezavřou se navěky.
Což se má chlubit nepřítel?
Má snad jásat: ´Dostal jsem ho!´
Když padnu, koho potěším?
Jen svoje soupeře.
Já doufám, že se smiluješ,
abych ti mohl zpívat
a nad záchranou jásat:
´Bůh se mě zastal, díky!´” (13. žalm; Průvodce životem)

David má problém a jde s ním za svým Bohem. V modlitbě se nebojí vyjádřit své pocity. I ty, které nevyznívají ve prospěch Hospodina, který je královým Bohem. A i když se během modlitby nic nezmění, na jejím konci se už David těší na chvíli, kdy bude zase zpívat o tom, jak ho Bůh zázračně vysvobodil.

Pojďme ke slíbené příhodě ze života tohoto krále. Je z období, kdy už byl prorokem pomazán za krále. Jeho předchůdce Saul ale ještě stále kraluje a nehodlá se smířit s tím, že by ho měl na trůnu vystřídat právě ten ryšavý pasáček ovcí. Snaží se ho zničit. Často pořádá lovecké výpravy, na kterých se má jedinou kořistí stát právě David.

Při jednom takovém tradičním honu na Davida si Saul potřebuje odskočit. Uvidí chod do jeskyně a rozhodne se z ní udělat královské WC. Netuší, že právě v ní se ukrývá jeho kořist. A teď už čtěme Bibli:
Došel až k ohradám pro stáda, které byly při cestě; byla tam jeskyně. Saul do ní vstoupil, aby vykonal potřebu.
V odlehlém koutu jeskyně však seděl David se svými muži. Tu Davidovi jeho muži řekli: “Toto je den, o němž ti Hospodin řekl: »Vydám ti do rukou tvého nepřítele.« Můžeš s ním naložit, jak se ti zlíbí.”
David se přikradl a odřízl cíp Saulova pláště. Ale pro to odříznutí cípu Saulova pláště si David potom dělal výčitky. Svým mužům řekl: “Chraň mě Hospodin, abych se dopustil něčeho takového na svém pánu, na Hospodinově pomazaném, a vztáhl na něho ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný!”
Těmi slovy David své muže zarazil a nedovolil jim povstat proti Saulovi. (1.Samuelova 24,4-8a)

David se mohl zbavit svého nepřítele. V té době by to nebylo bráno jako vražda. Byla by to sebeobrana. Jenže Saul byl pro Davida stále ten “Hospodinův pomazaný”. Vlastně si před Bohem byli rovni. Proto se David rozhodl spoléhat na to, že tento problém “dvou pomazaných” vyřeší samotný Hospodin, který to má vlastně na svědomí.

Biblická zpráva pokračuje: Saul vstal, vyšel z jeskyně a šel svou cestou.
Potom vstal i David, vyšel z jeskyně a volal za Saulem: “Králi, můj pane!”
Saul se ohlédl. David padl na kolena tváří k zemi a klaněl se.
David Saulovi řekl: “Proč posloucháš lidské řeči, že David usiluje o tvou zkázu? Hle, na vlastní oči dnes vidíš, že tě dnes v jeskyni vydal Hospodin do mých rukou. Říkali, abych tě zabil. Já jsem tě však ušetřil. Řekl jsem: Na svého pána nevztáhnu ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný.
Pohleď, můj otče! Pohleď na cíp svého pláště v mé ruce. Odřízl jsem cíp tvého pláště a nezabil jsem tě. Uvaž a pohleď, že na mé ruce nelpí žádné zlo ani nevěrnost. Já jsem se proti tobě neprohřešil, ale ty mi ukládáš o život, chceš mi jej vzít. Ať nás rozsoudí Hospodin. Ať Hospodin vykoná nad tebou pomstu za mne. Má ruka však proti tobě nebude. Jak praví dávné přísloví: »Svévole pochází od svévolníků, ale má ruka proti tobě nebude.«
Proti komu vytáhl izraelský král? Koho pronásleduješ? Mrtvého psa, pouhou blechu! Ať Hospodin vede mou při a rozsoudí nás. Ať přihlédne a rozhodne můj spor a svým rozsudkem mě vysvobodí z tvých rukou.” (1.Samuelova 24,8a-16)

David mohl vyřešit svůj problém po svém. On to tak ale nechtěl. Rozhodl se jednat v souladu s Boží vůlí. Proto uřezal jen kousek Saulova pláště.

Rád bych vzpomněl ještě jeden příběh. Bůh Abrahamovi slíbil, že mu dá syna. Když se Abrahamovi a jeho manželce už čekání zdálo dlouhé, zařídili se po svém. Tak se narodil Izmael. A židé mají s jeho potomky problémy až dodnes.

Bůh se mi chce stát oporou v mém životě. Chce mne vést při mém každodenním rozhodování. Přeje si, abych se s ním radil, co mám dělat. Nejen, když si nevím rady, ale i tehdy, když se mi daří dobře a mám pocit, že vlastně Boha vůbec nepotřebuji, protože to zvládnu sám.

V mém prvním zaměstnání jsem dělal práci, na kterou mne škola vůbec nepřichystala. Naštěstí jsem měl výborného vedoucího. Hned první den mi řekl: “Neboj se toho, že něčemu nebudeš rozumět. Ptej se těch, kteří už tomu rozumí. A když ani pak nebudeš vědět, co máš udělat nebo jak se rozhodnout, přijď za mnou. Já ti pomůžu a poradím!”

Na tom místě jsem nebyl dlouho. Po dvou měsících jsem šel na vojnu a po ní jsem se brzy stěhoval za svou manželkou. Toho vedoucího jsem si ale nesmírně cenil. Byl jsem za ním jen jednou. Mnohokrát mi ale klid a pohodu při rozhodování dodalo vědomí, že můj šéf sedí ve vedlejší kanceláři a já za ním mohu kdykoliv přijít.

Bůh mi dává podobnou nabídku. Nabízí mi perlu, které jsem dal jméno OPORA. Vzpomněl jsem si totiž na dva stromky, které jsme zasadili na zahradě před naší modlitebnou. Aby dobře rostly, zahradník je upevnil k opoře ze tří pevným kůlů. A já teď sleduji, jak postupně sílí a stávají se z nich krásné stromy. V koruně jednoho z nich si už ptáci stihli udělat hnízdo.

Bůh chce být takovou oporou. Ne proto, aby mne svazoval a bránil mi v rozletu. Přeje si, aby ze mne vyrostl obyvatel jeho nebeského království. Jsem rád, že v Bibli mohu číst příběhy, které varují před omyly, ale i takové, které jsou naopak příkladem hodným následování.

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také od autora 48. díl: zde