Parašat Wa-jišlach má jistě mraky dalších zajímavých pasáží, ale věnovat se všem, by vydalo na encyklopedii, kterou mezitím sepsala židovská tradice – a daleko lépe.

Navíc my „kráčející po této hlíně“ máme zas (s pomocí nebes) ještě mraky času se  jim věnovat (přinejmenším v budoucím světě). A tak bychom se dnes měli pokusit soustředit na třetí Pokyn (micvu) v tom pořadí, jak se nám v biblickém textu postupně objevují.  Po úplně prvním „přikázání“ nezahazovat své vlastní dary v kontextu vesmíru a zároveň také v kontextu naší vlastní nedokonalosti (ale i jistého obdaření) a po pokynu o obřízce skrze Abrahama, přináší tato parašat – poslední pokyn obsažený v knize První. Další – čtvrtou – potkáme až při studiu knihy Druhé. Nebudeme zabíhat do halachických detailů, ty jsou podrobně vypsány v traktátu Chulin a našprtat je, dává docela zabrat – navíc v české kotlině se buďto rozhodnete pro složitý nákup košerovaných kýt, kde platíte víc za razítko než za „košérnost“, anebo vyměknete a nemáte-li po ruce ani židovského ani chalal košeráka, nakupujte v supermarketech. Ostatně ono jde beztak o víc, než o vykrojení kusu nevhodné tkáně. Právě díky souvislostem, které nás naše parašat učí…

Jsme tedy na konci dvaatřicáté kapitoly knihy Berešit (gn), kde se Jaakov (doslova „Zápatníček“ – ten, který ne úplně fair play stylem chytá protivníka za patu, bráchu za slovo a tátu za požehnání) stává zápasníčkem. V noci u potoka Jabok, když směrem kupředu odešly houfy darů k uplacení hněvu bratrova  a houfy jeho vlastní čeládky na druhou stranu potoka, praotec Jaakov zápasí.

Odnese to kýlou, dostává ke svému jménu „Zápatník“ ještě titul „Konečně zápasí ušlechtile – Jisrael“, a od té doby „nejedí synové Jisroele žílu tu krátkou, kteráž jest ve vrchním příhbí stehna…“

Proč? Tu otázku si kladou i tradiční zdroje. Sefer ha-chinuch, (dílo vzniklé z pera rav Aharona ha-Levi již ve 13. století a od té doby až dodnes tradované jako zdroj dalších krásných myšlenek),  vysvětluje na svou dobu poměrně prozíravě (pravda slovníkem odpovídajícím době), že tu rozhodně nejsme svědky nějakého násilného budování revolučních tradic (kalich u Alšových hrdinů husitstva přítomný i na socialistických nástěnkách proti imperiálistům, Gagarinova fontána v Karlových Varech anebo výchova k budoucímu vlastenectví zaváděná přicházejícími a odcházejícími hnědo-hlavci), ale o cosi daleko jiného. Rozměrnějšího. Čehosi s čím se nežertuje.

Vždyť kdyby šlo jen o připomenutí hrdinského kousku jakéhosi kmenového náčelníka, asi by se památka na jeho vnitřní boj časem vytratila podobně jako Gedeonovo rouno, Samsonova lví čelist anebo ostatní starozákonní relikvie. Tady jde o jiný zápas. Možná s andělem, možná s démonem (což není soudruh ze Satanovy party, ale anděl pověřený správou určitého živlu), možná také jen se sebou samým. Vždyť během toho zápasu dostává Jaakov další (lépe znějící) jméno. A když odtud odchází – vychází mu zrovna slunce. Možná svítá podle pravidel vesmíru, možná svítá jen jemu. Druhá varianta je pravděpodobnější (konstatuje tradice), protože kdykoli si sáhneme na dno anebo dospějeme k řešení, vychází pro nás slunce.

A přesto si básník existencionalismu – Šlomo ha-melech – dovolí sedmkrát po sobě podtrhnout: Marnost, bídná věc, nic nového pod sluncem! Jakoby to vycházející slunce vycházelo, zdá se, jenom pro nás. Bylo novým vesmírem, novým objevem především pro nás, žel z pohledu nebes –  nic nového pod sluncem. (Ale nezoufejme, od toho tu právě jsme. On to ani prozíravý Šalomoun nemyslí tak tvrdě, jak máme tendenci to číst!) Ve stejném textu  se uvádí ještě jedno pozoruhodné varování: Což křivého jest, nemůže se zpřímiti a nedostatkové nemohou být narovnáni. A také (učí  paraša) praotec Jaakov, vychází z místa, které nazval Fanuel (Viděl jsem Panovníka tváří v tvář) jaksi zkřivený. Je sice nebesy patrně rehabilitován, je mu přiznán podíl na duchovní aristokracii, absolvoval si katarzi tešuvy a jeho titul Ryzí Hospodinu (jašar Kel – Jisrael) ponese propříště celý národ – nicméně on sám pajdá.

Celá řada silných témat. Od náznaku, že si svoji minulost vždycky poneseme s sebou (vždyť ani tóra a Prozřetelnost po zápase ve Fanuel nenaznaly za potřebné, aby se předchozí Jaakovovo „zápatnictví“ taktně zamlčelo!), tedy si ji nesme. Za to slunce to přeci stojí!! Až po důsledné a podrobné komentáře verše z Kazatele – že nic pokřiveného nelze narovnat a za všechno se platí. Ono by to šlo i levněji. Neplatit tolik. Tady a zbytek ne-tady. Protože,  když byl stvořen svět (kosmos), povídá pámbu: A aj všeko dobré! Pak ale ani mikrokosmos (člověk), není než dobrý a k dobrému! Jen to dost často pro tu svou složku hliněnou orá.

Mekubalim (na rozdíl od nás rádoby moderních, ale vlastně jen zbabělých uživatelů vesmíru) pak už vůbec nepochybují o tom, že každá (původně dobrá)  lidská bytost má kromě fyzického ustrojení také jakousi duchovní a duševní kostru. Proto si každé ráno opakujeme  „nešama, še-natata bi tehojra hi – Pane Světů, dušenka, kterou jsi mi svěřil je čistá…. Její jednotlivé částice jsou poměrně dobře viditelné pod roentgenovými paprsky našeho svědomí (tedy dokud nám časem neokorá vlivem pragmatismu a neochoty přezdívané liberalismus). A odtud je už jenom krůček k tomu, abychom se přestali „poučeně“ usmívat představě, že člověk má  zrovinka a do puntíku 248 údů a 365 orgánů, ačkoli anatomie učí jinak. Vždyť o duchovní kostře  anatomie neučí ani zbla. A rázem se také přestaneme usmívat obrazu, že každá z 245 pozitivních a 365 negativních micvot působí na některou z částic naší „duchovní“ kostřičky a je pro nás vlastně jakousi  příležitostí chránit si i tuto formu „zdraví“.(Ohledně morálky o tom nepochybujeme, už proto, že s tím tak vehementně licitujeme!! Tak pro pochybovat i o dalších? Jen proto, že je nechceme poznat?)

Tedy že  notoricky známý pokyn: „Volte život“ – znamená vlastně výzvu: „Nezahazujte své příležitosti, protože nic křivého se nemůže narovnat. Ani kadidlem, ani stříkanci jakékoli krve, ať už volků anebo krve beránčí.“ Než to „dobré“ zahodíte, přesvědčte se, jestli nezahazujete  skutečnost užitečnou.  A pokud ji zahodíte poté, co ji dobře poznáte, nedivte se, že budete klasifikování jako svévolníci. Vždyť jak jinak než ze své vůle zahazujeme  život anebo dobro?

Midraše  tuto myšlenku rozvíjejí po svém, pravda občas (na první nezkušený pohled) dokonce maličko šovinisticky. Protože prý „to“, co s Jaakovem zápasilo, bylo kníže Protivníka. (Anděl všeho, co reprezentuje Edom). Pokud ale tiše a prozíravě rezignujeme na snahy nasadit Edomovi kromě psí hlavy taky nějaký konkrétní obličej, nelze než s midraši souhlasit. Boj s Edomem, je tvrdý zápas a vyžaduje  značnou duchovní aristokracii.

Jestliže totiž Jaakov zápasí ve Fanuel s tím, co tak rádo napadá anděla Přímluvce (knížete Ryzosti vůči Nebesům), jestliže konečně po všem, co jsme o něm četli, zápasí důstojně a vychází jako vítěz, a přesto přese všecko při východu slunce kulhá – je dobré mít to na zřeteli. Ne Jaakovovo kulhání, jeho kýlu anebo žílu v příhbí, která se kvůli tomu nejí. Ale skutečnost, že poškrábaná ryzost už tak docela ryzí není, ačkoli je její nositel po zápase s knížetem Edomu nakrásně přečištěný a zprubovaný jako zlato z Ofir. On je ryzí, ale sama ryzost už nikoli. Nemůže být ryzí, protože už Šlomo poznamenal, že nic křivého nelze narovnat a prošvihnuté příležitosti se dohánějí jen ztěžka. (A teprve tady ve Fanuel do jisté míry pochopíme, proč bible nezamlčí ani beránčí kožky, ani Jaakobovo: Ano jsem tvůj syn.)

A právě proto (abychom na případné nebezpečí pokřivení ryzosti pamatovali dokonce, i když zakládáme na guláš, a nikoli jen proto, že je to jakási  „židovská uniforma“) nejíme tu žílu krátkou v příhbí..  A teprve tehdy, s východem tohoto „slunce“ se pak už tuhle micvu dodržovat vyplatí. A je fuk, jestli zprvu „jenom“ odzdola, tj. v její čistě prvoplánové, varovné a jakoby „uzákoněné“ podobě, anebo nejprve shora, v té zvědomělé a naplněné. Stejně někam dojdeme anebo dopajdáme za předpokladu, že nakonec půjdeme správným směrem. Na základě správné volby… Volte život.

Autor: Jaroslav Achab Haidler