V těchto dnech uplynulo 150.let od okamžiku, kdy se v budově ruského ministerstva zahraničí na Dvorském náměstí v Petrohladu mezi několika osobnostmi ruské politiky rozhodlo, že Ruské impérium přijde o 6% svého tehdejšího území a “prodá” své držby na Aljašce, tedy plochu  přibližně 1,5 mil. km2, Spojeným státům americkým.

Krátkého setkání s ústními pokyny se účastnili: velkokníže Konstantin Nikolajevič, mladší bratr cara, car Alexandr II., ruský vyslanec v Americe baron de Stoeckl a ministři financí, zahraničí- kníže A.M.Gorčakov a námořní plavby, p. Krabbe. Rusko, po výpravách v polovině 18. století, přispívalo kupecké  akciové společnosti “Rusko-americká společnost”, která nebyla nepodobná všem “východoindickým společnostem”, k administrování a provozování teritorií za Beringovou úžinou, tedy v Americe, na místě dnešní Aljašky. Společnost se sídlem v tamním Novém Archangelsku osídlila  zemi asi třemi tisíci Rusů, kteří se spolu s domorodci věnovali lovu kytovců a kožešinových zvířat, bobrů, a expedicí úlovků, zejména kožešin do Ruska.

Kulturně Rusové, za oněch sedmdesát let vlády, s domorodci dokonce splývali. Postaven byl pravoslavný chrám, městečko se školou, a míšenky se učily hrát na klavír, recitovat oblíbeného dvorního básníka Puškina a braly, přirozeně, lekce francouzštiny, jako by ještě ten večer měly být představeny na bále někde na Něvském prospektu. Ruská správa nad Aljaškou (a Aleutskými ostrovy) už od roku 1799 vydávala pravidelná upozornění na další možnosti carské expanze na území tehdy neobývané severní Kalifornie, kde by Rusové narazili pouze na slabou španělskou správu oblastí Los Angeles a Baja California.

Tak jako Španělsko vázaly rebelie maršála Sucre a Bolivara, tak  bylo ovšem Rusko  vtaženo do válek napoleonských a následného dělení (z hlediska kontinentů) evropských pidistátečků. Vídeňským kongresem roku 1815 začíná pak nová  kapitola historie Evropy, ale co je pro Rusy horší, od roku 1826 uplatňují Američané Monroeovu doktrínu, podle niž patří Amerika Američanům. Bílým Američanům ze severu. Což znamená, že po válce v roce 1818 si už žádná námořní velmoc nedovolí Severoameričany efektivně “dobývat”. První polovina 19. století vyniká v Evropě i Americe turbulencí. Především hospodářskou (stavby železnic, silnic, rozvoj obchodu) ale i válečnou. Rusko “vkročí” do Krymské války, kterou prohrává, ale Američané zůstanou- neutrální. Vklad se jim vrátí téměř okamžitě.

Deset let poté je vedena v Americe válka Severu proti Jihu, kdy Rusové blokují- ve prospěch Lincolna a jeho armády -carským loďstvem přístavy v San Franciscu a New Yorku (každá část ruské flotily připlula odjinud- panamský průplav ještě nestojí). Blokáda před britským loďstvem je účinná, a Američanům se vyplatí. Rusko do ní totiž investovalo své omezené rozpočtové prostředky. Vyčerpané Spojené státy náklady Rusů neplatí. A tu Rusové přicházejí za ministrem zahraničí Sewardem s oním rozhodnutím z 28.prosince 1866: prodáme vám Aljašku.

Zprávu dostávají  Američané v březnu 1867, a v den, kdy baron de Stoeckl vyhledal ministra zahraničí Sewarda v soukromí jeho domu, Američan, zvyklý jednat, smlouvu mezi ruským carem zastoupeným de Stoecklem a sebou (zastupuje prezidenta A.Jacksona) uzavře tak, aby ji co nejdříve mohl projednat Senát. Stane se, de Stoeckel obdrží proslulý “treasury warrant” na 7,2 milionu dolarů, a rok čeká, než je americká administrativa schopna mu šek (jinou formu šeku) at sight (na viděnou) proplatit. Operaci financuje bankovní dům “de Rothschild fréres “v Paříži, a peníze Stoeckl převádí do banky Barings v Londýně, kde měl car svůj osobní účet.

Ruské státní finance obhospodařovala tehdy “Bank of England”. “Odklonění” financí je ale s ohledem na vlastnictví Rusi carem-opominutelné. Co však nelze pominout, je to, že platbou (zpožděnou zhruba o rok a bez sankčních úroků) Američané vyrovnali možná dluh za námořní blokádu. Pokud suma navíc kryla postoupení Aljašky, byla tato prodána snad za jeden jediný měděný cent, schovaný v celkové sumě: tedy spíše sumě náhrad za námořní akci. Smlouva  o prodeji (postoupení) byla vytištěna v angličtině (na netu existuje i její přepis) a v Rusku jen ve francouzštině.

“Prodej”, který Státní rada v Petrohradu schvalovala až následně, byl šokem. A šok se zvýšil, když se na světlo světa dostaly  vzpomínky ruských obchodníků o tom, jak půlstoletí před “zlatou horečkou na Yukonském Klondiku” domorodci směňovali s Rusy zlaté valouny za měď…Ruský carský dvůr, který se ještě před sedmdesáti lety (při přísné evropské neutralitě) mohl stát pánem dvou kontinentů, a snad existenci 13 amerických osad u Atlantiku jen tolerovat, prohrál. Nikoli poprvé a nikoli ovšem naposled. Pádem cara a neuznáním jeho dluhů a právních aktů monarchie vznikla domněnka, že Aljaška, 49. stát americké Unie, byla jen pronajata na 99 let. Prezident L.B.Johnson nechal zaslat v této věci nótu L.I.Brežněvovi  kolem roku 1965-66, a kdo ví, co v těchto letech musela Amerika, tentokrát Sovětům slíbit, aby se jí nótou sovětské diplomacie dostalo potvrzení, že “prodej” z roku 1866-8 je platný. Prodej přitom “prodejem”  vůbec nebyl. Snad předstíraným, jak se dodnes domnívají aljašští nacionalisté, mezi které patří i partner bývalé guvernérky Sarah Palinové. Není-li si  ještě dnes zcela jista Anchorage, tím méně může o jakékoli jistotě hovořit -Moskva.

Autor: Herbert Stavinoha