Další z hadísů, které do své sbírky čítající 40 výroků vybral imám Nawawi, aby tak „vypíchnul“ základy toho, co by měl znát každý muslim (fajn by bylo, kdyby je každý i dodržoval), popisuje základní pilíře islámu a víry. Vyprávěl ho Umar ibn Chatáb.
Když jsme jednoho dne seděli u Alláhova Posla, přišel k nám jakýsi muž v bělostném oděvu, černočerných vlasů, na němž nebylo vidět žádné známky, že by byl na cestě, ale nikdo z nás ho neznal. Usedl k Prorokovi, opřel se svými koleny o jeho kolena, položil mu dlaně na stehna a řekl: „Muhammade, pouč mne o islámu.“
A Alláhův Posel pravil:“Islám je, abys vyznával, že není božstva kromě Boha, a že Muhammad je Posel Alláha, abys konal modlitbu, dával almužnu (zakát), držel půst o ramadánu a vykonal pouť k Domu, dostává-li se ti k tomu prostředků.“
Muž řekl: „Máš pravdu.“
Podivili jsme se, že se ho vyptává a pak potvrzuje, že je to pravda.
Řekl: „Pouč mne i víře (imán).“
Pravil: „Abys věřil v Alláha, Jeho anděly, Jeho Písma, Jeho Posly, v soudný den, a abys věřil v předurčený osud, dobrý i zlý.“
Řekl: „Mluvíš pravdu.“
Řekl: „ Pouč mne o správném konání (ihsán).“ Pravil: „ Abys uctíval Alláha, jako bys Ho viděl, a nevidíš Ho, on vidí tebe.“
Řekl: „Pouč mne o Hodině.“ Pravil: „Dotázaný o ní není znalejší než tázající se.“
Řekl: „Pouč mne tedy o jejích znameních.“ Pravil: „Až otrokyně porodí svou paní, až spatříš bosé a nahé bídné pastevce ovcí stavět honosné budovy.“
Muž pak odešel a já tam dlouho zůstal.
Alláhův Posel poté pravil: „Víš, Umare, kdo se vyptával?“ Řekl jsem: „Alláh a Jeho posel to vědí nejlépe.“ Pravil: „To byl Džibríl, jenž k vám přišel, aby vás poučil o věcech vašeho náboženství.
Co z popsaného výroku vyplývá? Popisuje, jaké povinnosti má muslim. V co by takový muslim měl věřit. Že by neměl používat větičku: „Alláh se nedívá.“ páč se prostě dívá.
Také by měl věřit v osud. No, není to super? Hodit všechny své trable na osud. Proč se budu snažit. Mám to tak napsáno
„Proč se mám učit na zkoušku? Jestli mám v osudu psáno, že ji zvládnu, tak ji zvládnu i bez učení.“
„Proč si mám hledat práci? Jestli ji mám v osudu, tak si mě najde sama.“
„Proč brát léky? Má nemoc je osud.“
Ano, i takové věci člověk občas zaslechne. Ale je to opravdu to správné chápání slova „osud“?
Aby pak daný oddaný věřící nedopadl jako jistý muž z vtipu, kdy kolem něj v hořícím domě projeli několikrát hasiči a on pomoc nechtěl. Spoléhal se na Boha.
“Bože, proč jsi mě nezachránil?!” tázal se poté.
“A kdo myslíš, že ti posílal na pomoc hasiče?!”
A o tom to je…
Autorka: Lenka Berrouche
Přečtěte si také 1. část: zde
2 Komentářů
comment viz fórum shekelu. Děkuji.
dotaz jsem přečetla, ale pc mě nechce pustit napsat odpověď, tak odpovím tady, jak to cítím já. My nevíme, co máme v osudu napsáno, a věřím, že je to tak lepší. Kdysi jsem i četla, že bychom se neměli snažit osud ani nijak více pochopit, protože to nejde akorát bychom zasívali pochyby. Možná na tom něco bude :-)
Když máme nějakou krizi, jak poznat, jestli je to tak náš osud a my musíme trpět, nebo náš osud je v tom, že budeme bojovat a snažit se znova postavit na nohy. Možná se nám to povede, možná ne…dle mě vždy v souladu s osudem. Osobně se vždy snažím dělat vše jak nejlépe dovedu, svědomí je pak čisté, vím, že jsem do toho dala vše a pokud se to nepovede, pak si můžu říct: “zřejmě osud”…mám potom dvě možnosti, buď s pokorou přijmu vše, co mi osud přinesl (lepší varianta, ale dle osobních zkušeností to ne vždy jde, nebo budu obvinovat sebe či Nejvyššího, proč mi to takhle zavařil. Víra je prostě ta berlička, které pomáhá hodně věcí přijmout, pomáhá nesložit se, pomáhá přijímat vše, co život přináší. Odpoledne dám odpověď i do fóra.
Ten výrok se studnou a psem je dost známý, a říká to, že každá maličkost se počítá, a že máme být hodní i ke zvířatům. Měl to ten daný člověk v osudu? Udělal to dle své vůle? Měl možnost to neudělat? Toť otázka :-)