Ani spása přinášená jakýmsi Spasitelem, ani vyvolení k plnění nějakých micvot.

Především žádný „svatý kšeft“ a už vůbec ne jakýkoli náboženský, politický i ideologický fundamentalismus. To vše je rouhání hodné jedné ze čtyř zákonem vyučovaných typů smrti – neboť se v podstatě jedná o tvrdé rouhání proti Svatému Jménu.

Fundamentalismus totiž předpokládá jakýsi pevný „fundament“, jenomže základem vesmíru je právě Sladký požehnaný, Zdroj života a jeho jiskra a shodou okolností také Stvořitel. (A vidíte, zase to začíná u základní otázky – evoluce versus stvoření!) Ale pokud Něco – ať už Ono, příroda anebo třeskutá náhoda –  dokázalo stvořit vesmíry, pak je pro Ně skutečně nesmírně urážlivé, domnívá-li se stvořený člověk, že to bylo kvůli spasení stvořeného skrze jakési speciální pomůcky (víru anebo plnění micvot) – a tedy vlastně o diktát. Že i Jemu časem došlo, že to dělal všechno úplně zbytečně, takže se nakonec naklonoval a umřel na kusu břevna, jenom proto, aby „netvořil“ zbytečně. A stejně tak je toto „Cosi“ natolik Absolutní, že mu určitě nefrčí na tom, jestli si dolní ústa utřeme pravou anebo levou rukou, aniž bychom přemýšleli proč.

Všechno spočívá právě v poznání a pochopení. A paradoxně právě proto jsou poznání, dialog a pochybnosti každému fundamentalismu smrtelně nezdravé. Na druhou stranu, kdo si oblékne kostým „víry“, razítko náboženské komunity anebo -ismu, aniž by myslel, poznával a zpochybňoval, kdo věří, že musí něco podniknout, aby se pánbíček nezlobil, je mrtvý za živa (i kdyby nakrásně měl sám se sebou a svými guru podepsaný glejt na život věčný). Ani Spasitel, ani micvot, ani dar víry člověka od smrti nezachrání. Je mrtvý zaživa, protože nepochopil, ale pouze uvěřil, vybral si kostým a náboženskou konfesi, ale nepopral se s otázkou po důvodu (příčině) stvoření. Tedy, proč to Cosi (pokud skutečně existuje) vůbec tvoří!!

Nečekejte, že vám to tu teď prozradím. To bych vás okradl o to nejcennější – přijít si na to sami. Vlastně bych vám jen převlékl plínčičky a nabídl jiný kostým.

Faktem zůstává, že Stvořitel se nemohl nudit (aby kvůli tomu tvořil). Nemohlo mu nic scházet anebo přebývat. To by jinak nebyl Dokonalý. Tvoření tedy musí být jakousi Jeho „přirozeností“.

Dalším (již notoricky známým) detailem je skutečnost, že když Tvořitel konečně stvořením harmonického šalomu během šabatu celé dílo tvoření (maasej berešit) dokončil, konstatuje On sám, anebo přinejmenším bible, že je to „dobré“. A první skutečnost, kterou Vznešený (budiž požehnán) tvoří je „světlo“.  Jak stvořil člověka, kus hlíny a kus ducha, také víme.

Poznání a pochybnosti. Přirozenost tvořit, světlo a hliněný dekl (clona). Přesně tyto ingredience jsou důvodem –ismů, a zároveň důkazem, že nepotřebujeme spasitele ani křesťanskou spásu, a že je stejně ošidné „praktikovat“ jakékoli náboženství. Tvoříme-li jenom z hlíny, je v tom vždycky málo světla. A tak i „fyzická“ náboženství se o zdravý průvan jasu nezřídka okrádají.

Pojďme společně na chvíli na výlet do světa tradice. Kabala nevěří, ale poznala to, co víte také. Existuje více vrstev vesmíru! Více vrstev poznávání a prožitku. Toto pravidlo je zakódováno do symbolu čtyř světů. (Sytému Abija*). Plus pátého – jen těžko představitelného, jakéhosi prapůvodního (onoho „okamžiku“ před stvořením), kterému se říká *Adam kadmon. V jiných mozaikách moudra se tomu možná říká nirvána – dokonalé splynutí se zdrojem. Ten pátý (Adam kadmon*) – pra-minulost a zároveň budoucnost (olam ha-ba) necháme pro dnešek i další týdny a roky stranou.

Setrvejme u tebe těch čtyř abijatických světů. A to čistě na půdorysu jedné zcela konkrétní otázky, která k tomuto článku vlastně dala podnět: „Jak mohu být bohatý. Nikoliv vnitřně, to už jsem, ale podle množství peněz na kontě. Desátky odděluji, jsou i jiná pravidla?“

Odpověď o „spasení“ je prostinká. Pochopit „důvod“ stvoření a propracovat se do čtvrté úrovně vesmíru. Projít si ten moodyovský tunel plný Světla pokud možno už zaživa. Ne až po smrti (a nepříjemnostech s ní spojených) anebo během té klinické. Což lze jedině poznáváním a pochopením.

Dotaz jsem citoval, protože není ani úsměvný, ani špatný – je naprosto legitimní. Plně odpovídá hliněné složce naší mysli. Onomu „deklu“, do kterého pámbu pšoukl toho ducha svého Světla.

Zkrátka a dobře první hladina každičké hliněné bytosti je princip „brát si pro sebe“  (Proč mám/ nemám na kontě tolik?). Takto  jen ryze pro sebe nasbírané zboží ale nechává „hlína“ na kraji břehu dní, na kraji hrobu (hliněné jamky na spaní).

Druhý stupeň (také ho ovládáme  – zejména v církvích a nábož-klubech) je princip „dávat pro sebe“ (Jsou i jiná pravidla?). Budu se chovat stylem „Kalamajka mik-mik-mik, Ježíš je můj pomocník“, protože chci být spasen a mít na kontě.  Budu se chovat tak, jak mne to naučil můj lokální rabín, protože chci být židem, a ti se takto chovají, protože jim to tóra nařizuje.

V lepším případě (a to se děje řadě z vás, matkám Terezám, všem „cadikům“ a výjimečným bytostem)  dosahujeme (opět volbou, pochopením a vůlí) úplné očisty od pouhopouhého náboženského kšeftu  a pozvolna vstupujeme do třetího stupně: „dávání pro Nebesa“. (Desátky odděluji). To je zdravý, obdivuhodný a hlavně nesmírně potřebný altruismus  odněkud z konce 19. století. Ovšem se všemi jeho pastmi, záludnostmi a mouchami. Kterápak Mostecká uhelná dá nenápadné neziskovce, která se  navíc stará „jen“ o reintegraci cikáňat, byť jen usmolených deset tisíc na topení? No nedá. On to navíc nedá dokonce ani ten, kdo žije a přemýšlí na obou dolních levelech. Proč by to dělal, má svých starostí dost a hypotéku jako kráva (první stupeň – sobecká hlína), Kdyby už někomu dal, tak jedině proto, že se to nějakým způsobem vyplatí i jemu – má tam taky svoje cikáně, svoji kočku, své přátele (druhý stupeň – hlína, která respektuje cosi vyššího z principů humanity coby celku a ekosystému). Někde na této úrovni se nese i „praktikování judaismu“, „plnění tóry“ a život plný „křesťanských ctností“. Kvůli tomu tu ta tórenka skutečně je. Abychom tušili, co se sluší a patří.  Není to málo, ale není to ke spasení. (Sobecká hlína se začíná plnit světlem). Právě proto neexistuje pokyn tóru „pouze“ plnit, ale zároveň také studovat. Studovat, abychom se dostali ještě o fousek výše. Až do „čtyřky“.

Důvodem a také cílem stvoření je teprve onen čtvrtý stupeň (předstupeň před totálním splynutím ze Zdrojem – předstupeň Adama Kadmon*) a to je „přijímání pro Nebesa“.  Proto nelze tóru plnit, ale jedině pochopit, naplnit a mít stejně sobeckou jako tu altruistickou a ke všemu ještě povznášející a přitom naplňující radost z toho, že dělám něco, co obrazně řečeno: „jabléčky rozkoše potěší milého mého v zahradě“.

Sám to pochopitelně taky nikterak neumím, ale tahle optika mi zatraceně pomáhá žít, kašlat na spásu a neplnit micvot. A teprve tady začíná naplno platit, že tóra je sice „dřina“, ale rozkošná….

Autor: Jaroslav Achab Haidler