Zmínky o půstu v měsíci tevet  (na rozdíl od chanukových svátků) svoji biblickou oporu mají.

Zprávu, že v tomto měsíci nějaký půst probíhal již v jeho časech, nám zanechal prorok Zecharja:  Posty čtvrtého pátého, sedmého a desátého měsíce obrátí se domu Jisroele v radost a veselí… (zach 8:19). Patrně jde o posty 17. tamuz (čtvrtý měsíc), 9. av (pátý), Jom-kippur (sedmý) a právě nějaký půst v měsíci tevet. A s největší pravděpodobností všechny Zachariášem vyjmenované posty se nějakým způsobem k tragedii Prvního chrámu vážou, jak vysvítá z kontextu celé jeho osmé kapitoly: Horlil jsem pro Sijon horlením velikým, ale ještě usednou starci i starušky v ulicích Jerušalajmu, přivedu je zase a budou bydleti v jeho prostředku a přijdou národové mnozí, aby hledali Panovníka právě v Jerušalajmu …. Tradice přiznává, že se nemuselo jednat  přímo o den, kdy se Nebukadnezarova vojska pohnula směrem k Jerušalajmu, aby pak zhruba o dva a půl roku později po třiceti měsících obléhání prolomila dne  17. tamuz hradby Svatého města a po dalších třech týdnech masakru v ulicích města zničila První chrám i město ve dnech 9. a 10.av.  Půst Asara be-tevet mohl být v Zachariášových dobách připomínkou i jiných skutečností (někteří tvrdí že například toho, kdy se židé v diaspoře o churbanu doslechli), každopádně k událostem spojeným se zničením Prvního chrámu pojí.

Chrám byl zhruba po sedmdesáti letech znovu postavem, opět zničen a poté povstalo nespočet chrámů, aby byl ničeny a zničeny. Nezapomínejme, že  také každá lidská bytost je „chrámem“ sama o sobě, a nejen chrámem ale dokonce celým vesmírem. Ale zatímco první chrám byl podle tradice zničen protože Vznešený  přece nebude sídlit tam, kde se páchají tři kardinální průšvihy, o kterých řekl: Nebudete to činit, protože já jsem…, ten druhý byl zničen mimo jiné kvůli bezdůvodné zášti (sinat chinam) a to nejen na 70 let, ale navěky. To je samo o sobě tématem k meditaci. Bezdůvodná zášť likviduje každý chrám na věky. A je – zdá se – ještě horší než modloslužba, smilstvo a krveprolití.

To, co pak zničilo více než sedm milionů „chrámů“ označených nálepkou žid během časů Propasti, bylo kromě bezdůvodné zášti také ještě vražděním dokonale průmyslovým, dotaženým s německou pečlivostí opravdu do detailu. V tom se skutečně podstatně liší od zbývajících – stejně tragických – genocid.

Není proto divu, že se dne „Desátého tevet“  později v moderních dobách zmocnila i moderní tradice a připojila ke všem symbolům ještě i vzpomínku na všechny, kdo nemají pevný jarcajt (výroční den smrti, kdy se dá odříkat kadiš – velezpěv o tom, že život je krásný), ačkoli v tomto případě si už opravdu nikdo nenamlouvá, že se jedná o vazbu na biblí zmíněný půst desátého měsíce.  K přijetí tohoto zvyku „nádavkem“ přispěla nejen samotná palčivá zkušenost z války, ale především volba mezi dvěma zly. Lautr moderním „Jom ha-šoa“ a právě Desátým tevet, který ještě jakous takous starší (i diasporní) tradici měl.  Protože „Jom ha-šoa“ vyhlásila vrchnost  nešťastně na měsíc nisan, kdy je po pesachu tolik radosti z očekávání Dárku tóry, že není (z pohledu Nebes a pro starosti s počítáním omeru) vhodné truchlit a smutnit příliš přes čáru. Absolutní pragmatici pak dodávají – jelikož se (jako většinu menších veřejných postů) postíme jen během světlé části dne, je půst desátého tevet vlastně výhodnější než ten jarní nisanový, protože v měsíci tevet jsou dny nejkratší. Což by se dvojnásob hodilo, kdyby náhodou  půst desátého tevet připadl na šábes.

Až potud jakési  wikipedické ohlédnutí, abychom mohli – pokud se postit budeme – meditovat o všech pro a proti.

Rád bych jen zkusil doplnit, že během Asara be-tevet otevíráme v synagogách  svitky s textem  o selhání lidu ohledně Zlatého telete, o  Panovníkově toleranci (součást Selichot)  a pak také knihu proroka Izaiáše v jeho slavné pasáži: Hledejte Vznešeného, dokud ho můžete nalézt. Opusťte svoji dosavadní cestu a svůj zavedený způsob uvažování, Panovník je hojný k odpuštění, atd.  …  (55:6 –56:8).

A také, že tradice učí (pravda maličko v nadsázce), že mnohdy než  všechny „služební“ a pokrytecké půsty, umrtvování těla a „pouhé“ nejedení je daleko záslužnější (právě pro vnitřní meditaci) obyčejný „bobřík mlčení“. Respektive celodenní kontrola břehu vlastních rtů. Protože právě někdy za těmito břehy začíná ona příslovečná a vesmíry destruující sinat chinam.

Vše, co přejde přes břeh našich úst, je „nahoře“ zapsáno. Referuje midraš. Otvírá své vyučování veršem Nedovol ústům svým, aby k hříchu přivedla celou tvou bytost (ecl 5:5); Jak tomu rozumět? Jakmile se ústa dopustí přestupku, hřeší proti tělu, které za to zasluhuje výprask, a tak ústa uvádějí do hříchu celé tělo. A to je přesně to, co píše gaon rav Elijahu (Vilna gaon) ve svém listu Alim le-trufa: Všechno bude přivedeno na soud, nic se neztratí. Ani jediný nezávazný výrok. Proto tě důsledně varuji, zvykej si trávit čas i o samotě, protože hřích jazykem je nad všechny přestupky, jak učí tradice …. Podobně jako sinat chinam (bezdůvodná zášt) je schopen převážit dokonce i rouhání, vraždu a oplzlost.

Jaké je největší umění synů člověka?  Dokáží-li se učinit němými a sevřít své rty tak pevně a nehnutelně, jako milníky (Chul 89a). Vše, co na nás metá trestající „prak“, je způsobeno dechem našich úst, linou-li se z nich zbytečná slova. Za každé z nich totiž zasluhujeme být vystřeleni z jednoho konce vesmíru na druhý. A to tu mluvíme jen o zbytečných slovech. Co teprve v případě slov zákonem zapovězených?

A tak propojíme-li všechny detaily, první zničení, druhé zničení i všechny poničené duše a dušičky, čtení o návratu a  vědomí nebezpečí jazyka pro duši vesmíru a humanity, lze se vlastně postit celý rok. Stačí to vyzkoušet a zjistíme, že jde o půst  skutečně hodně tvrdý.

Pokud zvolíte raději abstinenci od drog, jídla a požitků, opět vězme, že  abstinence sama  ještě není micva. Protože každou z micvot – včetně půstu – je doporučeno konat s radostí. Ta  „udělaná“ bez radosti, vykonaná a splněná jakože za čárku, jakoby se vůbec neudála. Oplakávat chrám, genocidu a svoji vlastní zbytečnou zášť na nějaké „zu viel lustig“ párty, to asi taky nebude to pravé. Přesto je tu spolehlivé vodítko, navíc přímo v úvodním verši z proroka Zachariáše, kterým jsme toto povídání začínali. Podívejte se tam, prosím : obrátí se domu Jisroele v radost a veselí, ale pravdu a pokoj milujte!!! … Přeju poctivý půst. (Com kal wo-amiti)

Autor: Jaroslav Achab Haidler