Mám několik poznámek k článku Šimona Finemona: „Mění se velení“. Hlavní má poznámka je, že podle mého názoru se ve skutečnosti velení nemění.

Především je nutno si uvědomit, že velení nemají státy, ale velmi bohatí jednotlivci, kteří vlastní velké nadnárodní firmy. A ti velení mají stále v rukou, i když to může vypadat, že ne.

Další poznámkou je, že „vyspělé země neměly privilegovaný přístup k nejvýkonnějším technologiím“. V těchto zemích se tyto technologie vyvinuly a část jich vlastní stát, ale stát je ovládán těmi velmi bohatými a část firmy, které opět většinou patří těm velmi bohatým. To samé platí i o „přístupu ke kapitálu“. Tento kapitál vlastní ti velmi bohatí a ne státy.

Problémem je, že ve vyspělých státech se počet velmi bohatých a rozložení sil mezi nimi v čase mění. Panuje zde velmi velká konkurence. Jednak se do této skupiny chtějí dostat ti méně bohatí, jednak se perou o trh mezi sebou a to v rámci např. USA, ale i ti z USA s těmi z Japonska, jednak se objevují velmi bohatí i v méně vyspělých státech, kteří si chtějí vybojovat své místo na slunci atd.

Pokud velmi bohatí nechtějí skončit v propadlišti dějin, musí se neustále o své bohatství starat. Hlavní cestou je zvyšování zisků a po relativním vyčerpání možností doma se objevila možnost zvýšení zisků přesunem některých výrob do rozvíjejících se států.

Už jsou zde opět archetypy chování. Konkrétní velmi bohatý přesune výroby do rozvíjejících se zemí a tím zvýší svůj zisk nebo může snížit cenu a získat konkurenční výhodu. Ovšem se zpožděním vyvolá nechtěnou reakci: konkurenti jsou nuceni také k přesunu výroby. Srovnají v konkurenci se ním krok. Aby opět získal konkurenční výhodu, přesouvá další výroby. Konkurenti ovšem chtějí také získat konkurenční výhodu a mohou být v přesunu výrob ještě radikálnější než on.

Tento dynamický proces má i další nechtěné následky. Pokud byl konkurenční boj mezi konkurenty v rámci jednoho státu, z hlediska zahraničního obchodu se nic nedělo. Ovšem když přemístí část výroby do zahraničí, musí tuto produkci dovézt. Ve své firmě na tom vydělá, ale jeho domovský stát se dostane do deficitu obchodní bilance. Nutno si ovšem uvědomit, že dluh je mezi jeho podnikem doma a jeho podnikem v zahraničí. Nejde o dluh mezi státy.

Další nechtěný jev je, že aby byl schopen zavést část výroby v zahraničí, musí tam také dodat technologii. Může si „dávat pozor“, aby to nepřehnal. Ovšem co pustit a co ne, není zcela jasné. Konkurenti mohou mít jiný názor a chtít tím získat konkurenční výhodu. S velkou pravděpodobností dojde k tomu, že se do méně vyspělé země dostane i to, co by nemělo. Ovšem zisk je přednější.

Přesun části výroby znamená, že výrobní zkušenosti s danou technologií se začnou reprodukovat mimo jeho zemi. Tyto výrobní zkušenosti jsou nutné pro další vývoj technologie. Vedle toho v méně rozvíjející zemi jsou i chytří lidé, a pokud daný stát to podpoří rozvojem vzdělávání a financemi, hrozí mu, sice s delším zpožděním, že se z lídra v technologickém rozvoji stane outsiderem. Ovšem časový horizont tvorby zisku jeho nebo jeho konkurentů může být kratší.

Neméně významný nechtěný jev je tvorba kvalifikované pracovní síly v důsledku přesunu výrob, kdy současně lidé v jeho zemi kvalifikaci ztrácejí. Lidé v jeho zemi se sice kvalifikují do služeb a zábavního průmyslu atd. Pokud ovšem nebudeme mít k dispozici „hmotné“ výrobky, jsou nám služby na nic. Naše země bude umět např. produkovat skvělé filmy, ale bude ztrácet schopnost tvorby špičkových výrobních technologií. Zpoždění projevení se tohoto nechtěného jevu je pravděpodobně v horizontu jedné generace, a proto v procesu maximalizace zisku není moc vnímán.

Pro lepší osvětlení důležitosti tohoto jevu uvádím příklad Japonska, které za druhé světové války mělo problémy se získáním dobrého technického leteckého personálu, zatímco USA tento problém nemělo. Důvod byl, že v USA mnoho lidí vlastnilo auto nebo motocykl, nebo mělo nějaké stroje a provádělo si jejich opravy. V Japonsku byla tato mechanizace života mnohem menší a lidé neměli potřebné technické návyky.

Navazujícím nechtěný důsledkem je také vznik velmi bohatých v méně rozvinutých zemích, kteří mají k dispozici kvalifikovanou pracovní sílu, potřebné technologické znalosti a státní podporu. Vzniká tím velmi nebezpečný konkurent.

Mohli bychom pokračovat v dalších nechtěných jevech, projevujících se se zpožděním. Navíc celý proces zapojování méně rozvinutých zemí do mezinárodní výroby je umocňován pravděpodobně nejdůležitějším faktorem a to rozdílným demografickým vývojem mezi vyspělými a méně vyspělými zeměmi. Zatím v dějinách lidstva v dlouhodobém horizontu vždy zvítězilo množství.

Jak říkal Werich, vypustilo se během času mnoho bumerangů a ony se nám začínají vracet v jeden okamžik. Ale politici žijí v horizontu od voleb k volbám, velmi bohatí mají většinou horizont maximalizace zisku také krátký, obyvatelé ve vyspělých státech za daného stavu žijí na úkor lidí v rozvíjejících se státech, ti co rozhodují, žijí v představě, že případné problémy vyřeší … Pravděpodobně budeme muset dostat více ran od bumerangů, abychom si realitu veřejně připustili.

Sice v budoucnu nás mohou čekat velmi složité problémy, ale ti co vládnou, ti velmi bohatí, nejsou hloupí a na řešení těchto problémů se připravují, i když to mediálně není zrovna moc prezentováno. Objevují se zde první vlaštovky, kdy se některé výroby stěhují zpět do původních zemí, vyspělé státy zvyšují kontrolu předávání vyspělých technologií, objevují se různé právní omezení např. ve vlastnictví klíčových firem velmi bohatými lidmi z méně vyspělých zemí, až po hrozbu či realizaci fyzické likvidace konkurence, např. vybombardováním. Hlavní náš problém, tj. běžných občanů vyspělých zemí je, že některá řešení mohou být i na náš úkor.

Autor: Natan