V tyto dny téměř všichni povolaní i nepovolaní analytikové středovýchodní politiky sedí nad stohy datových výstupů, jiných analýz a map, aby předpověděli možný vývoj v oblast Středního východu a nebezpečí “horké” války mezi Iránskou islámskou republikou a  námi, jejími neoblíbenci- a vice versa.

Kdybychom chtěli hovořit jazykem “šejtánovým”, který jistě na přípravy Teheránu odněkud  s laskavostí shlíží, byli bychom záhy hotovi. Podstatný není halas, který zní z  “jejich” kravího “šófaru” vojáků a politiků, nýbrž ono troubení, které se ozývá- nebo neozývá z Kommu. To je nebezpečnější, neboť generace Chomejního souputníků, která tam řídí íránskou víru, ideologii i politiku, je generací osmdesátníků, kteří pamatují irácký útok i skvělé ofenzívy iránské armády.

Komm si bude chtít dokázat, že možná věkově, leč mentálně nikdy nezestárl. O to hůře. Vstupme však do prostředí, v němž je Írán evergreenem, ale které se za rok podstatně proměnilo. Od Casablanky přes Tunis až po Káhiru jsou u moci islamisté, tedy lidé, kteří přejali západní hru na  banánovou slupku demokracie, aby jejich kamenná srdce i přesvědčení zůstalo v dobách bájného dobyvatele Amr ibn al-Áse v 7. století obč.letopočtu.

Velmi špatným příkladem dějů dalších je Libye, která byla “osvobozena” kvůli několika liberálům (rozuměj, přátelům B.H.Lévyho), aby byla zničena, a aby se v ní ujaly moci gangy islámskorevolučních milic od Tripolisu  až po Bajdá. Nejambicióznějším se přitom zdá uskupení misurátské, které se s každám “řeže” anebo jen řeže napravo, nalevo. Hlava sem nebo hlava-spíše-tam. Kromě zpravodajců (a pár vrtulníků Apache) v zemi zůstali jen Katarci, kteří uskutečňují katarskou, tedy nikoli celoarabskou, politiku. Sémě zaseté  vloni v bývalé džamáhiríji rodí  ovšem jedovaté plody v Sýrii těchto dní. Ať už si o Asádovi myslíme cokoli, mějme na paměti, že poslední, kdo by se smál Asadově slabosti by byl Eliahu Cohen, jehož památce dlužíme v každé syrské věci přinejmenším rozvahu.

Svět těchto dní je světem, o němž víme, že se řídí jinými principy, než očekáváme. Mírová smlouva s Egyptem je v troskách, Egypťané stojí před státním bankrotem, který  zatím “není” jen díky saudské hojivé infuzně dolarové léčbě, a nebudeme věštci, když dopovíme, že salafisté a islámští konzervativci zemi letos na jaře povládnou. Jediným řešením pro Egypt je po miliónté svést vinu za hlad a bídu na Izrael, a přemýšlet, co, kolik a od koho by akce proti Izraeli mohla vynést. Syrský vůdce také může “kanalizovat” jistou míru nespokojenosti, a vrhnout síly proti severovýchodu Erecu. A není pochyb, že Íránci řízené bojůvky v řádu tisíců a tisíců mudžáhidů z Libanonu by si také rády vyřídily své účty. Zemi  tedy hrozí skutečné nebezpečí (jako vždy), neboť Arabové prostě – nemohou jinak. Nejsou  s námi schopni jednat jinak. Proto by tedy bylo přenešťastné, stát se dnes americkou rukavicí, protože je to vždy nakonec kůže  samotné rukavice, které se dotkne nepřítel.

Hozená rukavice znamená boj. Rukavice hozená blouznivcem z  tisíciletého perského města však neznamená nic. Není  tedy třeba být rukavicí, a ochránit tak ruku Američanovu. Máme ruce vlastní. Ale ty  budeme vždycky potřebovat všude jinde, jen ne v hořícím Hormuzu.

Autor: Herbert Stavinoha