V současné rozpravě, probíhající i na stránkách shekelu, lze popatřovat jisté varace, k nímž by stálo za to se vyslovit. Nedorozumění se týkají identifikace Romů a jejich místa ve společnosti. Egyptians, neboli Gypsies (zkomolenina z Egypťané) k nám do Evropy (kam jsme  ovšem přimigrovali  jen o něco dříve, ať už jako Slované, Gótové nebo Židé) přicházeli s utužující se administrativou v Osmánském impériu zejména proto, že se nedokázali v islámském prostředí identifikovat s tím, čemu se patnáct století říká “umma”, neboli obec  muslimských věřících.

Čím více se muslimské říše rozpínaly až k Indickému poloostrovu, čím dále jejich moc sahala i na západě, tím více obyvatel  migrovalo na místa, která zůstávala muslimských nájezdů prosta nebo ušetřena. Jedním ze svébytných etnik byli i Romové, zvaní ve francouzsky mluvících zemích Bohéme, nikoli snad pro svůj lehkovážný bonvivantský život, nýbrž pro původ  “přicházejících” z Čech, Bohemie, kdy obcházeli severní cestou Alpský oblouk a kočovali západní Evropou.

Na Balkáně byli tito kočovníci známi pod názvem cikáni, a tak jsou tam ostatně nazýváni dodnes. V Rumunsku, Maďarsku, Bulharsku i Srbsku. Důvod, proč tamní komunity netrvají na denominaci svého jména tkví v tom, že slovem Romové se označuje národ. Slovem cikáni pak košatě rozvrstvená kastovní společnost Indického poloostrova, přimigrovavší a polokočující v podmínkách “malé jihovýchodní Evropy”. Cikáni jsou  v podstatě členy kastovní společností, jak u nás už kdysi prokázal  indolog, akademik Vincenc Lesný. Té kastovní společnosti, která je naprosto legitimní a dodnes existující v demokratické  Indické republice.

Svědčí o tom jejich jazyk, který je blízký indickým jazykům, činnost,  zvyky, mentalita. Minulá doba (jakkoli byla pro někoho problematická), byla pro tento etnos významná, neboť se sice nominálně snažila v duchu internacionalismu jakékoli rysy odlišnosti proklamativně rušit, ovšem čím více je “vyrovnávala”, tím se naopak upevňovaly, prohlubovaly. Typickým  znakem bylo to, že romští předáci se ujímali rodově klanové dominance třeba tím, že organizovali práci (včetně vlastní účasti) na práci -chcete-li, “malých pracovních kolektivů”  při výstavbě, která v rámci tehdejších pětiletek probíhala. Lidský faktor byl neopominutelný, a lidé byli velmi dobře placeni.

Znal jsem pár “pracovních vajdů”, jejichž výdělek dosahoval  běžně osmi i více tisíc Kčs, a to v časech, kdy plat soudce byl třítisícový, a plat lékaře ještě o polovinu menší (1.500,-). Tento plat stavěl člověka v rámci komunity obce na Spiši, Záhorí a kdekoli jinde  na  ekonomicko-mocenský piedestal.  A to takový, že umožňoval sociální (vnitřní) mobilitu i jiným, závislým členům obce v rámci daného kastovního systému. Kdo zažil týden trvající svatby, které šly nákladově do statisíců, věděl, že cikánský hudebník na ní vydělal tolik, co třeba pilot  aerolinií za rok. Kdo nezažil, neuvěří nikdy.  Při pohřbech se reálně i symbolicky házely desetitisíce do rakví nebožtíků…..A to je jen letmý  protože zkratkovitě deskriptivní vhled. Vajda, nebo jemu poblíž stojící figura, dávala úkoly a rozhodovala o  sociální stratifikaci a statusu toho kterého jednotlivce. Komunita, klan, kasta, nazývejme to jak chceme, měla možnost  samostatné sebestrukturace, tak jako po tisíciletí, a  třeba krádežemi,  či hůře po prokurátorsku “elpíčky” (loupežnými přepadeními), se zabývali jen marginálové, lidé stojící  víceméně  vědomě na okraji komunity. Každá  dosažená pozice  uvnitř společenství byla pozicí velmi ceněnou, protože někým určenou. Nebyla balastním  postavením, nýbrž něčím, za co byl jednotlivec odpovědný, odpovědnost znal a nemusel se jí učit, jak zhusta soudí dnešní teoretikové.

Den co den, týden co týden vozil rychlík Laborec  na trati Medzilaborce-Praha  tisíce romských pendlerů za prací. Ti  byli elitou komunit, byť právě jejich členění bylo pro přihlížejícího někdy nepochopitelné. Existovalo  třeba určení pro osobu, která po dojezdu  slovenské vlakové soupravy do Prahy likvidovala oněch několik tisíc lahví, vypitých  cestujícími pendlery přes noc. Jednorázový příjem tohoto v podstatě  “ustanoveného oblíbence” z jedné rychlíkové soupravy činil více, než tehdejší  měsíční plat vědeckého tajemníka libovolného ústavu Akademie věd. Nesnažme se to pochopit, protože, kdo z nás o této “pozici” v rámci nynějších “lidských zdrojů” kdy slyšel? Etapa, kterou žijeme posledních dvacet let, znamenala  téměř likvidaci  manuální práce pro všechny občany, a tedy i všeobecně špatný ekonomický rezultát těch, kteří politicky nejsou u moci. Z cikánů se udělali definitivně (v ČR) Romové, ale důstojnosti jim to nepřidalo. Ba naopak. Je mezi nimi více marginálů, než dříve, nebo projevů marginality a bezmocného vzteku, už jenom proto, že přibyla další  lidská generace. Generace  nás všech s problematickou budoucností. Trh dnes totiž řídí a bere vše. Nezná etnicitu, národnost, komunitu. Potřebuješ-nepotřebuješ. Vyděláš-  v pořádku, jsi  naším tržním cílem a klientem, nevyděláš- nezajímáš. On-Off. Jako u ovladače. Lidé, a lidské emoce však vypnout nelze. Lapidární tržní pravidla chicagských a jiných škol likvidují nejen společenství, komunity, kasty i národy, ale také zplošťují.

Všeobecně lidsky zplošťují. A proto je velkou otázkou, čím se  skutečně zabývat. Jevem nebo podstatou? Pojmenováváním Rom-cikán a vzájemným obviňováním  však řešení  vskutku nenalezneme. Podstata totiž leží v  samotné ekonomické základně, ekonomickém bytí, jakkoli neradi si to  “ti nahoře” připouštějí.

Autor: Herbert Stavinoha