Tentokrát nebude řeč o čackém vojínovi Švejkovi a jeho K.und K Infanterii, který by snad v soudobém románu opět vyrazil  jihovýchodním směrem (jak jest obvyklo). Řeč bude o tom, jak malé šance dávají, zejména podle New York Timesů, Američané samostatnému útoku izraelského letectva na cíle v Íránu, bezprostředně spjaté s produkcí směřující k výrobě – po Pákistánu- další islámské jaderné zbraně.

Tento komentář je, přirozeně, na úrovni diskuze o hustotě srsti nepálského yettiho. Neviděl jsem, neslyšel, znám  pouze z doslechu.. Americký NYT tedy tento týden napsal, volně tlumočeno, že k tomu, aby Izrael úspěšně zaútočil na cíle v Íránu, bude potřebovat, nebo spíše potřeboval by ve vzduchu přibližně sto strojů. Od průzkumných AWACSů (nebo funkčně jim podobných), přes tankovací  letouny, přes bombardéry, a přirozeně stíhačky, které by jednotlivá letadla chránily. Američané v článku dospívají k názoru, že zorganizovat něco takového je spíše nemožné, zvláště s ohledem na klasické zkušenosti z  tradice chirurgicky přesných izraelských akcí v průběhu šestidenní války, hladkého vybombardování iráckého jaderného střediska- reaktoru Osirak, i útoku na sídlo OOP v Tunisku, kde bylo použito dotankování, které by zřejmě i při této iránské akci bylo nezbytné. Úvod šestidenní války proslul tím, že bez ztrát na lidských životech zůstala zejména egyptská letadla na stojánkách, protože neměla čas vzlétnout, a poté ani  důvod, protože betonové ranveje v podstatě  funkčními ranvejemi přestaly být, a jámami a jamkami připomínaly spíše golfová hřiště. Američané tím chtějí sdělit, že iránská  akce bez jejich letecké podpory z letadlových lodí je nemožná. Možná mají pravdu, možná nemají. Každopádně si jsou zřejmě vědomi změněné situace v oblasti .

Pákistán Írán  bezvýhradně podpořil, Saudové prohlásili, že v momentě “pohybu” v Zálivu  kupují od Pákistánu pro jistotu jadernou zbraň (rozuměj: jistě už ji mají pod střechou). Čína je tradiční íránský spojenec a  spojencem je i její východní soused, severní Korea. Rusko odebírá íránskou ropu a vrací Teheránu deriváty (navíc, v regionu Kaspiku je žádoucí klid), Azerbajdžán se bojí přívalu Ázerů v případě války a takto bychom mohli pokračovat ad ultimum, nebo ještě hodně dlouho. Za zmínku stojí i neutralita Indie, která pro hraniční a ozbrojené spory s Pákistánem a Čínou nebude riskovat ne-dovoz íránské ropy, neboť z  vlastních výpěstků, kokosových ořechů,  PHM nevyrobí. Indonésie, kterou raději nikdo nepřipomíná, je regionální velmoc, kterou by menší cvičení v Zálivu jen  potěšilo, protože východní Ázie je zájmem indonézsko-čínsko-japonsko-ruským.  Zřejmě proto tedy Američané váhají. Hranice Íránu jsou dnes někde v bývalé vojenské zóně 222 u Bagdadu, a všude tam, kde jsou dnes Badrovi ozbrojenci. Samotný Záliv je  pak protkán íránskými nástrahami .Návštěvy amerického loďstva v něm mají proto snad jen demonstrační a vizuálně psychologický cíl. Udržet zdání převahy. Íránci, známí svou schopností reinženýringu jakékoli výroby, natož zbrojní, se totiž ani netají tím, že v moři mají dieselelektrické ponorky ruského původu jakož i četné ponorky vlastní výroby (malé, pomalé, ale obtížně detekovatelné). Co více, má-li Sýrie ruské  supersonické protilodní systémy Jachont v řádu desítek kusů, má je Írán také, stejně jako superkavitační torpéda Hoot, potažmo Škval, která se donedávna  sestavovala a zkoušela v přátelsky nakloněném Kyrgyzstánu.

Oba dva systémy jak Jachont (vyráběný a zkoušený ostatně Indií na Andamanských ostrovech pod značkou Brahmaputra-Moskva “BrahMos”), tak Škval, laicky “letící ve vzduchové bublině, kterou si vytváří” patří k nočním můrám každého námořnictva. Ne snad, že by  lodní svaz, chránící mateřskou letadlovou loď, šel v minutě ke dnu. Nicméně, znehybněn a překvapen být může. A to jsou jen dva systémy z řady (zejména čínských), které má Írán k dispozici. Ostatně, nápaditost Íránců je známá už 30. let. V horách proti iráckým tankům nasazovali “motocyklová družstva”. Řidič motorky se rychle vynořil u tanku, a než se věž stačila pootočit či reagovat, spolujezdec tank zasáhl-zlikvidoval a motocykl v prachu zmizel. Iráčanům vnucených asymetrických bojů tohoto druhu bylo nespočet, a i dnešní Pandury by bohužel, vůči tomuto typu boje neobstály.

Íránci se také stali sběrateli “na zem spadlých” dronů, a tak o jejich schopnostech či neschopnostech se můžeme opravdu pouze dohadovat. Lze s nimi však vést časovou válku. Čas sice běží i v neprospěch Erecu, nicméně průměrný věk ajatolláhů, hodžatolislámů a jejich souputníků se chýlí k biologicky daným a předvídatelným koncům. Šance, že v horizontu  několika let nastoupí technokraticky  orientovaná generace existuje. Zatím jsou  velmi reálná nebezpečí proíránských skupin a fanatiků  především blízkého zahraničí, protože Teherán sám o sobě jinak chápe, že Izrael dnes je tvořen i bývalými Rusy občanským původem, a rozumí tomu, že jeho bomba  in spe neumí favorizovat  bývalý občan – neobčan SSSR. Což ovšem, na druhé straně, vůbec nemůže být útěchou.

Autor: Herbert Stavinoha